Stránky pro nej nej nej Kačenku světa

Jsem asi cvok... Oné slunečné neděle - 3. října 2010, krátce před polednem, zakoupil jsem kvůli výše uvedené Kačence knihu o tvorbě webových stránek, abych pro ni jedny takové mohl vytvořit. Již po přečtení prvních pár řádků mi bylo jasné, že jsem se zhostil úkolu na samé hranici mých schopností, ale co by člověk pro takovou rozvernou Káču neudělal, že...

Nejprve bych všechny rád seznámil s osobami v tomto textu zainteresovanými - aktérem a autorem, tedy mnou... Já jsem osoba věku důchodového, vzhledu tuctového a celkově zcela nezajímavá, snad až na svou nedávno odstartovanou soutěž s literou "b" spočívající v tom, kdo umí víc vystrčit bříško... Hrdě mohu konstatovat, že svého soupeře jednoznačně drtím... Na rozdíl od podobné soutěže s písmenem "Q", kde porovnáváme ocásky... ale... o tom snad raději až příště, anebo vůbec... Fotodokumentaci ve svém případě, žel bohu, nemohu poskytnout, anóbrž za mých pohledných let snímacích aparatur nebylo a v době současné možnosti zvěčnit mě není, neboť při stisknutí spouště fotoaparátu se jeho čočka mění hrůzou v hrášek a kýžený efekt se tudíž nedostaví...

To u Kachňáčka je situace naprosto odlišná... Jářku, takového ptáka jste ještě neviděli... O svoje peříčka se důkladně stará, zobáček má líbezný a jak je moudrý! Co vám mám povídat - ptáče k pohledání... Hledejte si na něm chyby od hlavy až k patě, zepředu zezadu - nenajdete jedinou vadu na kráse... Pravda, zlí jazykové tvrdí, že mírně porušuje etický kodex co se vystřídaných partnerek týče, ale "hoďte si kamenem, kdož jste bes tyje"... Původně jsem do těchto míst vložil seznam tvorů, se kterými zmíněná smilstva prováděl, internet však neunesl takové zatížení, padl, a na základě žádostí z 90-ti zemí světa jsem byl nucen obsah stáhnout. Popisovaný je ideální postavou pro fotografování, proto mohu poskytnout dostatek všeříkajících snímků... Tak, prosím, tiše, ani nedutejte, pouze se kochejte neutuchající krásou samou...

Tak takhle naše nejroztomilejší Kačátko vypadá:

Občas si se mnou hraje na schovávanou, ale když ho nenajdu tady...

...tak tady na 100 % ano...

S Kačátkem rádi jezdíme na výlety

...a taky do lesa... Jednou ze mě bylo dokonce na větvi...

Houbičky rádi hledáme, sbíráme i papáme...

...leč musím být neustále ve střehu, aby se se mnou ptáčátko neotravovalo...

Jsou dvě vášně, kvůli kterým by se roztrhalo... Jednak hamání...

...a druhak... Jak se říká - "chytrému napověz..." ...

Kačátko s pořádnou kládou (na pořádné kládě)

Kouření kořením života

Rádo se nechává popíchat

15-10-2010

S potěšením mohu konstatovat, že se mi dnes podařilo konečně stránky zprovoznit a mohou tak pět ódy na mé nejmilejší zvířátko do celého světa...

18-10-2010

Položen základní kámen následujícího díla na tyto stránky...

25-10-2010

Čumáčert a Káča

Bylo, nebude… Za sedmero horami, za sedmero řekami a za sponzorství Bel Ami narodilo se jedné milé a dobrosrdečné královně a pravděpodobně jejímu manželu královi děťátko… Paní tamních končin si vždy tuze přála dcerušku, a tak již od prvních příznaků zakulacujícího se bříška věděla, že se ono dítko bude jmenovat Kateřina… Příchod urozeného miminka přinesl velkou radost nejen šťastným rodičům, ale i celému království, a když prvně zamžouralo svýma blankytně modrýma očima, jakoby celičká země rozkvetla… Bujaré oslavy nebraly konce, víno teklo proudem a vůně pečínek nad ohněm se točících linula se širým krajem, až nejednomu poutníkovi slina do prachu cesty ukanula…

Dny při oné slávě a veselí velice rychle utíkaly, až přišla osudná noc, kdy do kolébky svým stříbrným pařátkem vklouzl skrz veliká, klenutá okna, svit úplňku… Hodiny ve velkém sále právě doodbily půlnoc, když se kolem batolete v královské ložnici náhle zjevily tři zahalené postavy – sestry sudičky… Dvě z nich byly stařičké, tváře i ruce věkem už zcela scvrklé, a kdo je znal, věděl, že vždy přejí každému jen to dobré… Na rozdíl od té třetí, která byla o mnoho set let mladší, tuze závistivá a zlá… Oné noci objevila se jako poslední, neboť měla řádně "naváto" z oslav volebního vítězství komunistů ve vedlejším království… První stařenka přistoupila k dubovému pohupovadlu a vynesla svou sudbu: "Budeš dívkou ze všech nejspanilejší, nad Tvojí krásou každému zůstane nejen rozum stát"… Dořekla, usmála se na malou princeznu a poodstoupila, aby dala prostor své sestře… "Budeš dívkou ze všech nejmoudřejší a nejspravedlivější, každý živý tvor Tě bude mít rád" řekla ta a koutkem oka podívala se nenápadně po třetí, v proutěném křesle dřímající sudičce… Když nadešel její čas, otevřela své zarudlé oči, nasála z lahve pár doušků lihoviny, dovrávorala ku kolébce, rozbalila povián a v záchvatu skřehotavého smíchu se počůrala… "Jsem Vám říkala, krávy, že to bude kluk…" škytla a řehtala se dál… Po chvíli však ztichla, jako když utne a zlostně na děcko pohlédla… "Tak Ty budeš nejkrásnější a nejinteligentnější kluk široko daleko…" zavrčela… "Buzerant budeš, nikdy nepoznáš pravou lásku… a až Ti bude 18 let, napíchneš se na něčí úd a usneš Ty i s celým královstvím na 1000 let"… Jak tuto strašnou věštbu dořekla, zachvěl se vzduch nelidským chladem a rázem bylo v místnosti opět pouze královské trio…

Přadlena osudu měla tváře i ruce stářím scvrklé.

Nepřesunulo se však ještě ani 10 zrnek písku v přesýpacích hodinách a první přadlena osudu byla zpět… Hořce litovala svého omylu, že chlapce od dívenky nerozpoznala a chrabrosti či jiných, děvám imponujících hodnot mu nepřála, přišla tedy odčinit svou chybu a patřičně doplnit svou sudbu… "Kletbu s tisíciletým spánkem zrušíš, když před dovršením dospělosti s jiným mužem na lože ulehneš a tam pak s ním… no, však víš…" …zarděla se a zem se po ní slehla… V ten samý okamžik přispěchala napravit svou nemilou mýlku i druhá z hodných sester. Mlčky ulomila nohu od opodál stojícího stolu, mávnutím kouzelné hůlky změnila ji v pánské přirození a aniž by s velikostí přeměňované věci cokoliv činila svůj výtvor s mateřskou láskou kam se patří dalším magickým kouskem přirůst dítěti nechala. "Abys byl v postýlce zdatný a výkonný jako můj nebožtík Pegas" – zašeptala s ruměncem ve tváři a byla tatam… Čtyři mužná zachrápání bylo možné napočítat, než se dle očekávání objevila i třetí sudička. Rozeběhla se k nočnímu stolku pro zapomenutou lahev rumu, důkladně ji nahnula do svého chřtánu a s hlasitým říhnutím zmizela…

Podivný ten zvuk probudil její výsost královnu… Polekaně se posadila na loži a rozhlížela se temnou komnatou. Hlavou jí běžela spousta neurovnaných myšlenek na podivný sen, který se jí právě zdál – nebo nezdál…? Vstala z postele, nazula si teplé papuče a vydala se šouravým krokem ku kolébce… Poodhrnula peřinku a vyjekla neskrývaným nadšením, než si uvědomila, že skutečně nemá dcerku a propukla v pláč. Výkřikem vzbuzený král jal se ženu svou konejšit, ačkoliv v koutku duše mu jako rarášek poskakovala paní Radost z toho, že má následníka trůnu. Neměl ani tušení, jaké hrůzy byly předpovězeny jeho rodině, poddaným i jemu samotnému, neboť v zájmu ušetření ho krutých starostí nechala si jeho choť vyslechnutou věštbu pro sebe.

Královským rodičům nezbylo, než Kačáka co nejdříve přejmenovat a po nedlouhé úvaze vybrali mu jméno Michal. Dny nadále rychle běžely a přibývající léta dávala za pravdu osudovým zvěstem. Po 12-ti letech vyrostl z Míši sličný mladíček, kterému podobného byste ve světě marně hledali, a jeho matka začala se vážně obávat o naplnění temné části věštby. Dnem i nocí ustavičně přemýšlela, jakým šetrným způsobem sličného prince bez poskvrnky a nenásilně uchránit před nedobrovolným spánkem na tisíc roků. Její starost však byla, naštěstí, zcela zbytečná. Mladý princ – vědom si svého šarmu – již v těchto letech provokoval pážata, stráže, kuchaře a ostatní služebnictvo svým promenádováním se po chodbách oděn pouze ve fiží a trepkách. Nikdy by si však nedovolil s někým ze zdejších mládenců uskutečnit hříšné nápady, které ho v hanbatých představách navštěvovaly čím dál častěji… Ještě však ani nedohořelo všech 13 svíček na jeho narozeninovém dortu, když s ohlušujícím rachotem pochodovala kolem hradu křižácká výprava čítající na padesát tisíc po zuby ozbrojených rytířů a jejich družiny. Sodoma hadr… Všichni - až na ctihodného biskupa Giovanniho z Asissi, kterému explozí vymrštěná střepina dělové koule uťala… koule – všichni se na princátkově špinavém, smradlavém slamníku skrytém ve stodole a především na jeho božsky svůdném tělíčku vystřídali. Kletba tisíciletého spánku byla zlomena tolikanásobnou silou, že vzniklá vlna pozitivní síly obrátila se proti třetí sudičce, dostihla ji zrovna v okamžiku, kdy se ve vesmíru posmívala Mléčné dráze, že "jednou stejně zkysne" a rozmázla ji na kaši o Velký vůz.

Inu – každá špatnost zaslouží svůj trest… Neunikl mu ani náš milý Míša… Na svaté cestě za osvobozením Jeruzaléma totiž pokračoval pouze dříve zmíněný biskup, celá ostatní, početná armáda nechtěla se vzdálit od čarů a krás místní přírody - luhů, hájů, řeky, jeskyňky a hlavně úsměvu neodolatelného následníka trůnu. Tato zrada víry, lépe řečeno "záměna Bohů" zapříčinila hněv a přísnou depeši samotného Papeže, který krále žádal o okamžité řešení situace ve prospěch křesťanského lidu. Ten neváhal ni vteřinu a nechal svého syna zamknout do nejvyšší věže a klíč si ponechal, aby snad stráž nepodlehla jeho svodům… V údolí tábořící vojska chtěla nejprve vzít hradní věž útokem, ale když jejich idol ani nosík z okna nevystrčil, odtáhla raději sbírat Ježíšovy ostatky roztahané krysami po Svaté zemi. Kudy vojáci pochodovali, tudy však vyprávěli o neuvěřitelných zážitcích s kloučkem zjevu adonisského, není tedy divu, že jeden nejmenovaný, důmyslný, létající švec ze Zlína rozhodl se na svých umělých křídlech zkusit své štěstí a letěl se do věže podívat. S vysokým podpatkem zaraženým v dutině lebeční pohřbili ho v jeho 99-ti letech za hradní zdí den následující. Zoufalý princ měl obrovské touhy poznávat třeba i cizí kraje, když už ne zbytnělá kladélka oplzlých motýlků… Místo toho trávil dny samohanou a čtením pohádek… Tu se v jedné z povídek dočetl o jisté princezně zamčené ve věži, která dolů spouštěla své vlasy, a milenci po nich šplhali za ní… "Vlasy tak dlouhé nemám, ale……" pomyslel si Michal a rozepínal si u okna gatě… Co čert nechtěl – tatíček osobně nesouce večeři přistihl kluka při onom pokusu a rozlícen jeho konáním vyhnal jej z rodného domu.

Syna nechal zamknout do nejvyšší věže.

Chudák chlapec si tedy sbalil svých pět kočárů potravin a druhý den ráno vykročil vstříc novým dobrodružstvím. Vydal se směrem na jih, ptáci tam létají za teplem, třeba i on tam najde své štěstí… První den pouti mu pohvizdováním a po krajině zevlováním vcelku rychle ubíhal. Sluníčko se již chystalo schovat do černočerných lesů na obzoru, když dopapal zásoby z posledního kočáru a musel začít přemýšlet, kde složí svou zlatovlasou hlavu k spánku. Tma už mu olizovala sbírku tkaniček na galoších, když došel k opuštěnému stavení, které kdysi zřejmě bývalo mlýnem. Jelikož je velmi bystrý hoch, usoudil tak podle obrovského kola, kterému se v tamějších krajích říkalo "mlýnské". Na štěrkem zasypaném zápraží se zastavil a lehce zaklepal na zpráchnivělé dveře pouze na jednom pantu visící. "Je tu někdo?" Zeptal se nepříliš jistým hlasem. Krom meluzíny v komíně se sazemi na honěnou si hrající a klapajících okenic nebylo slyšet žádného zvuku, natož odpovědi, vstoupil tedy dovnitř. Zalitoval, že nemá s sebou svou oblíbenou baterku "čelovku", kterou hojně využíval při hrátkách na gynekologa se svou komornou. Zápalky také nebyly k mání, došel tedy k závěru, že toho večera si asi neškrtne. Nicméně "střecha nad hlavou je základ", pomyslel si a po pár krocích nahmatal poslepu uprostřed místnosti cosi jako židli. Z nevděčnice jedné dřevěné však koukal jakýs zlý hřebík a princ jen sykl bolestí, když do dlaně ho škrábl a krůpěj krve na rozvrzanou podlahu mu ukápla. Ta kapka měla pro starodávný mlýn zázračnou, ba přímo řekl bych renesanční konzistenci… Celá cimra byla náhle osvícena snad stovkou svící, v kamnech zažehl se oheň a rozvlnil sálavým teplem okolní vzduch. Víry prachu roztočily se po podlaze a polykaly do sebe veškerou špínu, pavučiny a nepořádek kolem. Dveře, okenice, polámané židle, podlaha i rozbité skříně samy od sebe se oklepaly a hle – vše bylo hnedle jako nové, spravené a čistotou se lesknoucí. Kateřínek sotva lapal po dechu, ale než bys do pěti napočítal – stál v malebné, čisťoučké a příjemným teplem zalité sedničce… Na prostřeném stole pod svícnem, kde jiný by hledal tmu, na pekáčku roztahovala nožičky do zlatova upečená husička, hned vedle usmívala se ošatka s pecnem chleba, a v džbánku nad tou manou čnícím schovávalo se červené víno. Do dunivého tlukotu srdíčka vyděšeného princátka přidaly se další dva zvuky… Tikot nástěnných hodin s kukačkou, nezvykle velkým kyvadlem a závěsnými šiškami a… ještě jakési pravidelné klapání… To mlýnské kolo spustilo svou nejoblíbenější písničku.

Kdyby mu tolik nekručelo v bříšku, vzal by Míša jistě do zaječích… Ale lákavá pečínka, únava, do oken nahlížející bubáci – všechny tyto okolnosti naváděly ho k přenocování v onom podivném obydlí. "Kdož tu jaké čáry provádíš?" zeptal se nesměle a těkal kukadlama do všech rohů a zákoutí… Žádná odezva, o to směleji usedl ke stolu – hygieno, braň se, můžeš-li – uloupl z pipinky křupavé stehýnko a zakousl se do něj… "TO SOUSTO ZAPLATÍŠ SVOU DUŠÍ" zahřměl děsivě hluboký hlas kdesi od kamen… Svíčky zablikaly a zhasly… V hříšníkovi by se krve nedořezal (neměl ještě nikoho, kdo by ho chránil) a tak jen strnule zíral do tmy s otevřenou pusou, v křeči mezi prsty drtíce stehenní kost nebohé husy. Svíčky zablikaly podruhé a místnost se opět zalila světlem. Princ cítil, že se úlekem nemůže ani hnout, a tak jenom pomaličku kroužil očima, kam jen mu zorný úhel dovolil, nikteré změny však neviděl… když tu na zádech ucítil čísi horký, přibližující se dech… Úlekem zapomněl na svou ochrnulost, prudce se otočil a pohlédl na postavu za ním stojící. S úlevou sám pro sebe v duchu konstatoval, že s "tímhle" by si to klidně rozdal… "Kdo jsi?" zeptal se překvapivě klidně, upírajíc zrak na vysoké, štíhlé, rohaté stvoření… Jeho klidný tón měl své důvodné opodstatnění, protože by musel být slepý, aby si nepovšiml užaslého výrazu ve tváři nezvaného návštěvníka. "Čert", odvětil ten suše a poukázal na rohy a delší ze svých ocasů… Jak pekelník řeč rychle ztratil, Kačákovi se zase vrátila… "A co bych platil duší? Večeři Ti zaplatím, měšec mám plný zlaťáků" řekl a ukázal na pytlík u pasu… "V mém mlýně mi dáš… mi zaplatíš… duší… tedy mně ne, peklu", koktal ze sebe stále červenější rohatec. "V tom případě to ale dojím" odvětil suverénně princ, vstal, obešel stůl tak, aby na uchvatitele viděl a sedl si k hostině na židli rozkročmo, opěradlem vpředu… Čertovi vypadly z rukou vidle a způsobily nemalý kravál… "Jak se jmenuješ a v kolik nám to letí?" zeptal se Míša a koutky už mu při pohledu na zamilovaného čerta cukaly o sto šest… "Čumákus… aaa… a zvlhl mi… zvlhl mi přemisťovací prach, tudíž kotle pekelné na Tebe budou muset počkat do rána", nenašel lepší výmluvu ten. Jeho výsost šibalsky zamrkala a pustila se do zbytku dlabance. Původně chtěl pochválit luciferovu kuchyni, ale držel se rčení "mlčeti zlato" a jen si se zálibou prohlížel rysy pohledného spolunocležníka. Utrhl husičce křidýlko, položil ho na nablýskaný talíř a posunkem ruky vybídl ho ke konzumaci. Když zjistil, že jeho výzva byla akceptována, nepatrně se zaškaredil a ještě si kousek z nabízené porce odloupl zpátky pro sebe. Po doohlodání poslední kostičky chopil se džbánu a nalil si vrchovatý pohár vína. "Teď bude pupík konečně spokojený", pronesl a polkl pěkných pár doušků rudého moku… Jakmile nápoj prolétl jeho útlým krčkem, ucítil, jak mu začíná těžknout celé tělo – ruce, nohy, hlava – všechno bylo přitahováno silou gravitační tak mocnou, že se vůbec nebyl schopen hýbat… Neměl ponětí co se to děje, vnímal všemi smysly, ale hnout se nemohl. Spadnuvší pohár zazvonil o podlahu a náhle mu svitlo… "Bylo to víno otrávené?" pomyslel si, protože promluvit se mu nepodařilo…

"Silný vývar z nastrouhaného kořene umdlíváčku nachového, za bartolomějské noci trhaného… Pouhé dvě kapičky učiní člověka na několik hodin hromádkou masa a kostí bezmocně přihlížející" – pronesl čert s evidentním zadostiučiněním a očekáváním v hlase. Vstal, zamumlaným zaklínadlem proměnil obyčejná kamna plotnová na krásná, dřevem obložená krbová, servítkem ze stolu sebraným máchnul, čímž stala se z něj huňatá kůže statného grizzlyho, dlaně sevřel k sobě, foukl do nich a po celé místnosti rozlétlo se tisíce růžových okvětních lístků… "Odnosil jsem do pekla spoustu zlých duší, ale na některých z nich bylo i něco romantického, a to jsem si z nich tajně uloupil" – vysvětloval, když kladl kožku poblíž praskajícího ohýnku… Poté přistoupil k Míšánkovi, vzal ho do náručí a odnesl ho na připravené "lože". Opatrně ho položil a pohladil po vláscích… Srdce mu při tom chtělo nejspíš vylétnout z těla, nebo alespoň s takovou intenzitou bušilo do jeho hrudního koše… Nekontrolovatelným vzrušením klepajícími se prsty jal se rozepínat košilku… Po rozknoflení posledního knoflíčku a odhalení bělostného, nevýslovně nádherného tělíčka neudržel již své vroucí rty na uzdě a pomalu, s něžností, jaké jen může být satanáš schopen, začal líbat jeho šíji, prsíčka a bříško… Kdyby nebyl čertem, připadal by si jako v ráji… Položil ucho někam mezi třetí a páté žebírko a zaposlouchal se do ďáblulibé hudby orchestru pod nimi ukrytém. Neznal skladbu, kterou právě hrál, že však byla v rytmu "presto" poznal okamžitě. Chvíli se ještě čumákem kochal vůní a hebkostí sametového "obalu", poté se zakousl do přezky na opasku a s trochou štěstí podařilo se mu ji povolit. Šněrovací kalhota byla toho času v módě, tkanice byla tedy po sponě druhou věcí v jeho ústech (a zdaleka neměla být poslední) pomocí níž dále obnažoval svou oběť… Užuž stahoval lem gatí přes kyčelní kůstky, když zjistil, že nejsou v místnosti sami. Na upraveném ochlupení hluboko pod pupíkem důmyslně se ukrývala spousta maličkých zvířátek, coby pozůstatek heroického výkonu s křižáckou armádou. "Tak to ne…" zaškaredil se Čumákus "…s nikým se o Tebe dělit nebudu!" a mocným fouknutím odvál filcky mezi žhnoucí polena… Ozvalo se mnohačetné zapraskání jejich pukajících torz, až ďáblík překvapeně zbystřel… Ten zvuk odněkud znal… Ano ano, takhle praská popcorn, když si ho na sladko dělává… Na vteřinu znejistěl, zda nemá jít raději loupat kukuřici, ale pak raději pokračoval ve vysvlékání. Právě se chystal začít láteřit "kdeže se mu v hnízdečku lásky vzala anakonda, když ho začaly obcházet mrákoty a napadat "Nerudovské otázky"… Ne, ostuda je už smazána :-P . Vzápětí se vzpamatoval a jsa slušně vychován pouze ohanbí políbil a šel se věnovat stehýnkům. Polibky rozhodně nešetřil, ani čtvereční centimetr žádné z končetin nezůstal nezahřátý. Jak tak cestoval tváří po celičkém Míšově trupu, dostal se až k místu, kde končila páteř a začínal jiný svět. Fikce. Kouzlo přírody… Nebylo možno dále pokračovat bez šťopečky na kuráž… "Accio Jim Beam", zvolal a v zápětí už ohnivá voda tekla mu skrz vole. Rozjařený čertovský jazýček lihovinou posílený a provoněný toužil se dostat do oněch míst, a bylo by se mu to bývalo i podařilo, kdyby se po prvním kontaktu s jeskyňkou tato neotevřela a… A nevyskočila z ní babička s motyčkou, pasáček se stádem ovcí, sedlák s povozem, děvečka s trakařem a spousta spousta dalších. Čert však právě neměl náladu na další společnost či jiné pohádky a jedním kouzlem všechny poslal tam, kam patří. V ten moment ovládal ho mocný chtíč. Podíval se Kačátku do blankytně modrých studánek a… to neměl dělat… Studánky byly zalité slzičkami. To by zacloumalo i jinými kapacitami, než byl pekelník sám. Položil mládencovy nožičky na výstelku, přikryl ho svým kabátem a třikrát významně tleskl. Rázem zhasla všechna světla, princova mysl se zatemnila a odebrala se do říše snů…

S ranním rozbřeskem dolétlo do mlýna na vlně vánku vzdálené kuropění, kteréžto však ještě nebylo příčinou Michalova časného procitnutí… To pánové Hlad Jakovlk a Měchýřek Kprasknutí rozhodli se společnými silami rozpohybovat dva nejkrásnější okvětní plátky v místnosti se nacházející a dílo jejich zakrátko bylo úspěšně dokonáno. Rozespalé mžourání na stropní trámy plně podporovalo snahu vybavit si veškeré události včerejšího večera. Vzpomínky ho vyděsily. Posadil se tak rychle, až mu proběhly mžitky před očima, ale výrazně se mu ulevilo, že ono nepříjemné strnutí svalů již polevilo. "Čumáku?" Zvolal a rozhlížel se kolem sebe. Po čertovi však ani vidu ani slechu. Zajímalo ho, jak je možné, že ještě není kdesi v pekle, ale hlavu si s tím rozhodně lámat nehodlal. Začal se tedy věnovat své ještě ne zcela uvolněné tělesné schránce. Zkoumajíc bedlivě funkčnosti své levé ruky pokoušel se různě pohybovat svými prsty, roztahoval je a zase zatínal v pěst a pousmál se při vzpomínce na dětství a nudné hodiny s přehnaně upjatým hradním učitelem tělocviku… "Být prostým člověkem, nikdy bych si takové povolání nevybral" napadlo ho, hodil kabátovou přikrývku přes nejbližší židli a vstal. Znovu se rozhlížel a zjistil, že téměř všechno zůstalo tak, jak večer bylo, jenom na stolní desce došlo k výrazné změně. Ožužlané kosti zmizely a místo nich byla prostřena sladko-masná tabule… Tu napadla ho fištrónská idea. Přistoupil k pochoutkám, na vidličku napíchl největší kousek upražené slaninky a se slovy "Nechci snídat sám" se do něj zakousl. Kýžený efekt se, ďáblužel, nedostavil. "Třeba to má stejné jako sestřenice Leontýnka a může se ukazovat jen po setmění, s prvním nočním ptákem", pomyslel si a spořádal masitou část připraveného jídla. "Kdyby tak ještě bylo mlíčko", zasnil se ten rozmazlený, nevděčný fracek, ale ve vší skromnosti nepohrdl ani hrnkem čaje. Jeho zrak teď spočinul na dosud nepovšimnutém svitku zažloutlého pergamenu, který vyčníval z hustě pocukrované bábovky. Hbitě po něm sáhl, zbavil jej červené stuhy uprostřed uvázané a začetl se do škrabopisu

Milý neznámý,
Tvou duši do pekla nevezmu
neboť ta moje patří nyní Tobě…
Zakoukal jsem se do Tvé krásy
a za projev svých citů musím zaplatit.
Zůstanu uvězněn ve svém pekle
a již mě více neuzříš.
Dokud zůstaneš v tomto mlýně
poskytne Ti bezpečný úkryt
teplo, jídlo i pití co hrdlo ráčí.
Když se rozhodneš odejít
vezmi s sebou kačenku,
jež po dvoře běhá.
Její peříčka jsou kouzelná,
budeš-li v nebezpečí
vytrhni jí jedno a upusť ho,
pomůže Ti…
Zvažuj pečlivě, kdy kouzla využiješ,
po třetí záchraně kačenka
usne spánkem věčným.
S pohledem na Tvou nádhernou spící tvář
sďáblem…

…podepsán Čumákus. Rozpitých posledních pár slov bylo nezvratným důkazem toho, že se čertovi při psaní potily ruce. "Chudáček", politoval Míša čerta a napadlo ho, že by si pro něj mohl zajít do pekla a vysvobodit ho, aby mohl dokončit to, co (kvůli zaslzeným očím z důvodu alergie na pyl z okvětních lístků) ani nezačal. S mrazením v zádech zavzpomínal na ten vzrušující pocit, když se pysky lačných úst té potvory rohaté letmo dotýkaly různých erotogenních zón a při těchto myšlenkách se přistihl, že cítí něco zvláštního, neznámého… "Ano ano, alespoň dám svojí cestě nějaký ušlechtilý cíl", řekl si, svázal zbytek snídaně do uzlíku, naposledy se rozhlédl po místnosti a vyšel před stavení. Zaznělo sotva slyšitelné cinknutí a když se ohlédl, zívaly na něj opět mechem obrostlé, zpráchnivělé dveře a rozbité okenice klapaly v rytmu větru… "Káč káč" – ozvalo se mu do týla. I rozvzpomněl se na milostný dopis, otočil se a skutečně – dva kroky od něj přešlapovala kačenka z farmy luciferovy a dívala se na svého nového pána. Nebýt černé barvy, byla by od běžného kuru domácího zcela k nerozeznání. Kolem krku měla uvázanou mašličku ze stejné stuhy, jakou byl ovázán pergamen, a na ní visela větvička z lískového keře se třemi zralými oříšky. "Ty budou jistě kouzelné a plné užitečného šatstva" zasnil se, podřepl a natěšený vztáhl obě ruce k drůbeži… Ta – bez bázně a hany – nakráčela přímo k němu a haluz si bez odporu sejmout nechala. Pomocí dvou plochých kamenů hbitě rozlouskl první plod a s neskrývaným zklamáním vytáhl z něj pás cudnosti… V uraženém rozhoření zahodil cetku i se zbylými, neprozkoumanými ořechy jak jen nejdál se mu podařilo… Ďábelví, zda by tak učinil, kdyby věděl, že ty další obsahovaly skvostný svatební úbor a velmi drahý, kožený SM postroj… "Ještě jednou mi poskytneš takovéhle služby a najdu pro Tebe jiné, výrazně výživnější využití", pohrozil kačence zamračeným pohledem, a aniž by ji musel jakkoliv pobízet, vydali se oba směrem k do nebe se pnoucím horám v dáli.

Putovali od svítání do soumraku, vstávali společně se Sluníčkem a jakmile rozeznělo se klekání, požádali o nocleh v nejbližší vísce. Dobří lidé se vždycky našli, někteří za pár krejcárků, jiní i zadarmo poskytli našim dvěma cestovatelům úkryt před nečasem a něco k zakousnutí. Na dotaz "Kudy tudy do pekel horoucích?" se někteří křižovali, jiní zase smáli, že tam sice vrchnost posílají, ale kde hledané místo leží, nevěděl nikdo… Tak chodili křížem krážem po království, až přišli k veletoku, kde oko druhé strany nedohlédlo. Prošli kolem několika skromných chýší zdejších rybářů a po úzké pěšině stoupali do mírného kopečka směrem k malé kapličce. Na balvanu vedle ní seděl šedivým plnovousem zarostlý stařec a pojídal nezralé jablko… "Co kdyby to byl kouzelný dědeček?" napadlo Míšu, sáhl do uzlíčku pro makovou buchtu a nesl ji pohublé postavě nabídnout… Kačenka zůstala stát v uctivé vzdálenosti, neboť silně nekřesťanský původ nedovoloval jí k církevním stavbám se přibližovat. "Tu máte, dědečku, vezměte dobrou buchtičku bez šodó…". Kmet se zkoumavě na kluka podíval a nezdvořile pravil: "Nechci buchtu… nemáš cígo, nebo nějaký drobný? Chybí mi bůra na jízdenku do Horní Dolní." Princ došel k závěru, že to nebude žádný chudák, protože cítil v éteru olomoucké syrečky, ačkoliv jich vidět nebylo. Přesto se plácl přes kapsu a obdaroval bezdomovce zlatkou… S rozzářenýma očima chtěl se ten užuž rozeběhnout na nejbližší tržiště koupit karton kvalitní Zámecké svíce či jiného značkového krabičáku, ale na poslední chvíli se zarazil a zjišťoval, čehože je dlužen. Když zjistil, co štědrého dárce trápí, mnul si plesnivý vous coby známku přemýšlení a nakonec odpověděl: "Kde sídlí rohatej nevím, panáčku, ale musíš jít na západ, to vím jistě… pamatuju, že v osmašedesátým tam kdo mohl, bral ROHA…" a vydal se se svou nejlepší kamarádkou Leprou po nákupech.

"Na západ, na západ, to se řekne…", brumlal si Míša přicházejíc k řece…. "…ale jak, když na celé západní straně rozkládá se vodní plocha…?" Kačenka propnula plovací blány a se zavřenýma očima, kroutíce zobáčkem vystrčeným nahoru, dávajíce tak jasně najevo, jak je její nový pán omezený, usedla na hladinu a dokolečka plavala… "Ty jsi husa!", sykl princ a vydal se s prosíkem k rybářským obydlím. U prvního domečku zaťukal na trám. Ven vyšel statný, fešný mládenec jménem Avatar. Prosebník slušně pozdravil a zeptal se ho, zda by mi mu mohl prodat loďku. Jelikož rybář patřil mezi čtyřprocentní většinu, nechtělo se mu "jen tak" nechat jít nevšedního krasavce… Začal se vymlouvat, že je právě sezóna, že bez plavidla by nenalovil dostatek ryb, aby přežil zimu, ale jestli na cestě trvá, za úplatu vykoná službu převozníka. Princ zajásal a odvazoval z opasku měšec, když mu Avatar zabrzdil ruku, chytnul za nástroj v mezinoží a pronesl: "Platit se bude z úplně jiného pytlíku, brouku." Úlisně se při tom usmíval. Kačenka přidušeně pípla a Míša hledal správná slova… V naší pohádce však tuto lákavou nabídku odmítl, půjčil si pouze sekeru a jal se z místních stromů a nalezeného zpuchřelého lanoví stavět vor. Z odpolední zkušenosti nechtěl riskovat další námluvy a vyspal se raději pod širákem. Brzy ráno "zapůjčil" si na prádelní šňůře místní hostinské prostěradlo na výrobu plachty, kolíčkem přicvakl zlaťák, zhotovil ještě provizorní pádlo a před polednem odrážel od břehu za svou admirálskou zkušenou. Kačenka byla ráda, že může plavat "po svých", protože horkou jehlou spíchnutý dopravní prostředek se jí vůbec nezamlouval… Pluli už dobrých šest hodin, ze startovní pozice byl vidět již jen proužek na obzoru, ale na druhé straně toku stále ničehož nic… Plaváčkům bylo jasné, že svého cíle za denního světla nedosáhnou a většího z nich jímala z oné představy nemalá hrůza… To ještě netušili, jaká katastrofa je na pořadu dne. Vor byl stavěn laikem, který nevěděl, že dřevo sosny balsové vhozené do kapaliny touto po nedlouhé době nasákne a neudrží se na hladině. Stalo se… Začalo se stmívat a panikařící Míša už šlapal studenou vodu… Byť zdatný plavec - chlad a křeče svazovaly mu nohy a nasáklý šat stahoval ho nevděčně do hlubin. Po hodině vyčerpávající dřiny věděl, že jeho snaha přijde vniveč - oba břehy v nedohlednu a široko daleko žádná loď, která by jej na palubu vzala. Nechtěl tak mlaďounký přijít o svůj milovaný život… Jindy životadárná tekutina vnikla mu však do nosánku a bylo nabíledni, že se utopí. Vzpomněl si ještě na Čumáka a pocítil bolest nejen v srdci, ale i na hlavě… To kačenka klovala ho do zmáčené kštice, seč jí zobák stačil. "Ach ano! Pírko…! To je moje jediná záchrana…" uvědomil si. Z posledních sil máchl rukou po křídle nad ním plachtícím a rozmokvanými prsty stěží, ale přeci, vytrhl jeden brk a upustil ho…

Odkudsi ze dna vyvalil se bublinový gejzír, to už se ale hladina nad Míšou uzavřela a vysílený hrdina prohrál svůj boj s mocnější přírodou... Zčistajasna se však jeho podrážky zastavily o neznámý předmět a vzápětí byl nejsvůdnější zadeček světa tlačen vzhůru jakýmsi měkkým polštářkem… Ozvalo se monstrózní šplouchnutí, když málem utonuvší opouštěl vodní živel a svěží vzduch opět zaproudil do jeho plic. Pootevřel oči a následně i pusinku údivem… Nacházel se totiž na polstrovaném sedadle nevídaného kočáru vybaveného trojspřežím. Stál na hladině, celičký vyrobený z vodních dílů, bublin a součástek, stejně tak kočí i koně byli zcela průhlední. Vozka usadil do kozlíku kačenku, chopil se biče a ohlédl se na svého zákazníka. V místech jeho bezbarvých duhovek prosvítala Polárka a výjev to byl vskutku strašidelný. Princ decentně pokývl hlavou a tekutý lokaj práskl do koní stejného skupenství… Kde se vzala, tu se vzala – seděla naproti Míšovi průzračná mořská panna s mohutným dekoltem a usmívala se do všech stran způsobem, jakoby již více pannou býti nechtěla. Míša zprvu nechápal důvod její spolujízdy, když však povoz rozjel se s větrem o závod a ve vlajícím výstřihu objevil se vytetovaný světelný nápis "Airbag" – dovtípil se.  Zpod kopyt bleskurychle pádících ořů zlobila se (o oběť ošizená) řeka mračny syčící páry, avšak nebylo jí to ničehož platné. V dálce se objevila pomrkávající okénka lidských přístřešků a velice rychle se přibližovala. Bohužel nejen ta. Stejně tak i masivní skalisko, proti kterému se kočár střemhlav řítil.  Vzdálenost od něj byla již neubrzditelná, když kačenka, v obavě o holý život, vzlétla ze sedadla smrti… Její vlastník – křídel nemaje – jen sledoval, jak se spřežení, oj, strojvůdce i bujné poprsí o kámen tříští a do éteru rozstřikuje, sám pak,  setrvačností ještě kus letící, zabořil své dlaně a kolínka do jemného písku pod kamennou stěnou se nacházejícím. Otřesený a zimou se klepající vstal a rozhlížel se po okolí. Nedaleko od místa vylodění komíhala se do noci světélka z okenních tabulí a ztroskotanec neměl většího přání, než naplnit kručící bříško, zahřát se u kamen a řádně si odpočinout. "Kačí!", zavolal na svou zachránkyni… Černý ptáček k němu přiťapkal a šťouchl ho zobáčkem do kotníčku. Princ si podřepnul a pohladil zkřehlými prsty svou kamarádku po lesklém hřbetě. Přes konečky prstů pocítil, jak současně s vzájemným kontaktem proniklo do jeho těla zvláštní teplo, mokrý oděv rázem uschl a poloprázdný váček s mincemi na opasku ztěžkl doplněnými zlaťáky… Do tváře vlil se mu ruměnec a oči měl z vděčnosti maličko zakalené… "Děkuju", pronesl zastřeným hlasem a opět se napřímil.

Stále ještě lehce se chvějící rozhodl se vydat k tmou zahalené vísce vyzkoušet dobrosrdečnost zdejšího lidu. Po klikaté pěšině uviděl jít jakousi pod tíží nůše shrbenou postavu, doběhl k ní a zjistíc, že se jedná o prastarou babičku, nabídl jí pomoc s proutěným břemenem. Tajně doufal v protislužbičku spočívající v poskytnutí skromného azylu a jeho přání bylo vyslyšeno. Bába kořenářka se právě vracela ze sběru léčivých bylin a jala se svému pomocníkovi vysvětlovat, že některé rostliny se musí trhat v nočních hodinách, aby měly ten správný účinek… "Maličko se v tom vyznám", pravil ten… "Například takový umdlíváček nachový… Jeho kořen se musí trhat za noci bartolomějské, aby po nastrouhání a vyvaření měl ten nejlepší paralyzující efekt…" poučil babku se znaleckým výrazem ve tváři a profesorským hlasem, čímž ji paralyzoval lépe, než celou lahví zmíněného lektvaru.  Museli projít skrz celou ves, protože přístřešek pro dnešní noc nacházel se osamocen až ve stráni u černého lesa. Tu a tam zahlédl obličej za záclonou či prchavý stín postav zvědavých obyvatel, kteří se snažili vypátrat, koho že si to kmotra k sobě vede. Stařenčina chaloupka byla maličká, ale o to více malebná. Dřevěné kůly v plotě pamatovaly jistě ještě období dinosaurů a keramické nádoby na nich položené vypadaly z dálky na první pohled hrůzostrašně – jako lidské lebky. V domečku měla coby správná hospodyňka důkladně poklizeno. Shodila ze sebe velký, pletený šál, opláchla si ruce, vrhla se na loupání brambor a než bys řekl "Baťa in memoriam" – podávala nocležníkovi vařící bramboračku provoněnou houbami a různým kořením. Nasycený Míša už takřka padal únavou, ocenil tedy akt hostitelky, když do kůlny jej zavedla a zánovní slamník z almary mu sundala… "Bude se Ti nádherně spát, matrace je místo slámy naplněná sušeným pelyňkem, který klidnému a ozdravnému spánku přeje" potěšila jej, vzala si o zeď opřenou sekyru a rašpli za účelem spáchání manikúry a odešla do své sedničky. Důkladně prokoupaný cestovatel se zamkl na petlici, neboť opatrnosti nikdy nezbývá, zkontroloval přítomnost kačenky, stáhl knot blikavé petrolejky na minimum a skácel se na bylinné lože. Brzy ho však probudily podivné, škrábavé zvuky zpoza dveří. V polospánku, se zatajeným dechem očekával, jakáže nepříjemnost se ho opět chystá postihnout, když tu se ke zvukům přidaly i hlasy…        

"Mišánečku na pelyňku
pronajmi nám svou jeskyňku
jen dva klacíčky tam strčíme
jen co vysemeníme,
hned zase půjdeme…"

Byli to synové místního sedláka, Pat a Mat… U děvčat štěstí neměli, poněvadž pohlednosti ni rozumu příliš nepobrali, a tak večer co večer páchali incest. Dnešního večera, kdy se užuž připravovali k obcování a šatily je pouze rádiovky a podkolenky – zahlédli oknem na návsi kořenářku s hezounkem a hned se rozhodli výrazně si zpestřit své milostné menu.

"Vari pryč od mého prahu,
milenců mám plnou Prahu,
a kdo dřív Vám slasti dával
ať Vám zase podrží…"

…zahudroval dobývaný, přikryl se pytlovinou a tvrdě usnul. Na rozdíl od chudáka kozy ve vedlejším chlívku, které teprve začala dvouhodinová noční šichta.

Sluníčko už mělo pěkný kus své nebeské trati za sebou, když zavrzaly panty přístavku a okolní krajinu ozářila druhá, o něco menší, ale o mnoho krásnější hvězda. Spáč zmerčil babičku na zahrádce, jak pleje záhon se svým vnukem Usainem Boltem, který přijel brzy ráno na návštěvu. S dobrou náladou z vydařeného počasí zamířil k nim zeptat se, zdali nepotřebují s něčím… poradit… "Ale kdepak, hochu, vždyť už to skoro máme…" usmála se šťastná to žena… "Jen vás, kluci, poprosím, jestli byste mi skočili do kuchyně pro ty ŘÍZKY, co mám na kredenci připravené…". Zaslechnuvše ono chuťové pohárky extrémně povzbuzující slovo, chlapci se rozeběhli. Ačkoliv na "startovní výstřel" zareagoval jako první opálený sprinter, byl teprve v polovině cesty, když už se Míša, s ukřivděným a nešťastným obličejem zároveň, vracel s nádobou plnou řízků pelargonií, připravených k zasazení… Věděl, že by měl jít dál, poděkoval tedy za všechno, včetně krajáče mléka s chlebem k snídani a spíš ze zvyku se zeptal, kde by mohl najít bránu pekelnou… "To vědí jen všichni čerti, Pán Bůh a snad děd Vševěd, ale k tomu je cesta trnitá a dlouhá, přes nebezpečný černý les a jak jistě víš, návštěvy nepřijímá…" zaskřehotala na rozloučenou babka a pokračovala v práci. "Výborně" zaradovalo se princátko samo pro sebe, vědouce, že onen temný háj má přímo před sebou… Rázným krokem k němu vykročil a brzy do něj, následován věrnou kačkou, i vstoupil.

Les to byl vskutku prapodivný. Ještě bylo vidět doškové střechy opouštěné vísky a pěšina už se ztrácela pod napadanými nánosy jehličí a listí. Dřevnatý porost byl čím dál hustší a propouštěl jen pramálo denního světla. Větrem kymácené borovice a buky šeptaly si vrzavým i šelestivým hlasem důvěrné tajnosti o procházejících návštěvnících. Náš malý tulák přemýšlel, jakým způsobem se mu podaří udržet směr, když sluncem se řídit nebylo možno a co chvíli musel se uhýbat nepříjemně lepkavým pavučinám a bažinatým nástrahám. Vzpomněl si na skautská léta a pokoušel se najít na kůře stromů lišejník, severní stranu značící. V nevlídném šeru byl to však úkol přetěžký, vytáhl tedy z batůžku ve vodotěsném obalu ukrytý mobilní aparát značky Jablotron a spustil navigaci. Příjemný hlas operátorky rozčísl lesní ševelení… "Za - shnilým - pařezem – zahněte – vlevo. Po – třiceti – metrech - u – vykotlaného - dubu – zahněte – vpravo. Po – dvou – metrech – pozor - na – hou…" …Míšovy nohy podklouzly po čemsi kluzkém a dosednuvše na to - rozpoznaly jeho čichové buňky, že nedokončené slovo radící ženštiny nemělo nic společného s "houbou". K dovršení vší smůly vybila se baterie tohoto pomocného přístroje, a to zejména proto, že jeho vibrace byly hojně využívány při večerních seancích s paní Představivostí.

Z bezradného rozmýšlení kudy tudy dál a neúspěšné snahy o očistu zahnědlého hadroví vyrušila jej pohledná dívka s červenou čepičkou, jež se vynořila z lískového mlází. Evidentně byla zaskočena přítomností jiné osoby a její tvář záhy získala barvu zmíněné pokrývky hlavy… "Dobrý podvečer", pozdravila vychovaně a udělala pukrle, až jí v proutěném košíčku zacinkaly testovací flakonky voňavek Oriflame. S neskrývaným zájmem si chlapce prohlížela, jako by doufala, že právě on vystřídal toho starého, vypelichaného vlka, který ji opodál pravidelně pojídává. Oči jí při zkoumání hezounka uvízly na nejmenované části jeho těla, kterou ještě před chvílí zakrývala kapradina. "Kampak máte namířeno?" Špitla slabounkým hláskem a drbala se při tom na spodním švu kalhotek, zdrhovadlem stále konsternována … "K dědu Vševědovi" odvětil tázaný. "Nevíš, zda jdu správným směrem?" … "Ale ano, ano… půjdete pořád přímo za kaban… kucky kuck… pořád přímo za nosem, za chvíli jste u perníkové chaloupky a pak už musíte jen vylézt na kopec nad ní", popisovala a jakýmsi tenkým klackem už zarážela špunt do lahve francouzského vína z košíku právě vytažené… "Bába ať si chcípne hlady, hlavně, když tohohle mmmmmmmmmm…" běželo jí hlavou, když kladla prostírání na nejbližší pařez… Míša musel přistoupit až k němu, protože houstnoucí tma byla nezvratným důkazem rychle se končícího dne. "Budu muset pokračovat v cestě, je skoro noc a po úplné tmě jít nemůžu" ospravedlňoval se, pošilhávajíc po pěkném stehýnku od neznámého padlého kuřátka a tvarohových buchtách. Karkulka zapískala na své jemňoučké prstíky a ze všech stran začaly se slétávat světlušky do jednoho velkého roje o velikosti většího melounu a vydávaly spolčenými zadečky tolik záře, že přímý pohled na ně byl zraku notně nepříjemný. "Když se mnou povečeříte, půjčím Vám tento užitečný doprovod" – usmála se. Princátko se již nedalo více pobízet a usedlo ke skromné hostině. Nejprve ulomil kousek z buchtičky a nenápadně ho pohodil kačence, která se do něj s vděkem pustila. Večeře to byla sice studená a bídná, ale jak se říká – "darovanému koni …". S posledním soustem vkládaným do úst dívčina povstala, zašmátrala v zavazadle a s jakýmsi drobným předmětem ukrytým v dlani se přiblížila k Míšovi… "Taky dostaneš čepičku" zarděla se, ale vzápětí sebou švihla o zem, to když jí rozzuřená kačka málem vyklovla oko. Ještě se nestihla ani postavit, když zpoza stromu vykoukl obrovský vlk, přísně se na ni podíval, zavrčel a významně si poklepal na Rolexky na levé tlapě… "Já už musím běžet, ta jedna prašivá psovitá šelma má vždycky spoustu hloupých poznámek, když jí večeře nepřijde včas…" pronesla zklamaně… "Zaveďte mého přítele a tu slepici k perníkové chaloupce, prosím…", požádala broučky s rozžehlýma prdelkama, popadla prázdný košík, naposledy si povzdechla a byla tatam.

Světelná koule dala se do pohybu a v těsném závěsu za ní i naši dva poutníci. Jeden mírně zavánějící a druhý decentně dotčený… Těžko odhadnout, jak dlouho klopýtali přes zlomyslně vystouplé kořeny a rozhrnovali do obličeje šlehající větve. Ani jeden z nich nevěděl, kudy se to vlastně ubírají, viděli jen tu část lesa, která byla před nimi osvícena, všude kolem byla tma tmoucí. V jednu chvíli se záře "lampionu" zdvojnásobila, to když doputovala nad mělký potůček, poté zablikala a pohasla. Míša se polekal nečekané události, ale brzičko se uklidnil. Zjevila se před ním scenérie jako z pohádky. Klokotající bystřina vlévala se přibližně po třiceti metrech do vcelku rozlehlého jezera, odhadem dvojnásobné velikosti nádvoří hradu jeho rodině patřícímu. Na jeho druhém břehu spatřil půvabnou Rusalku, jak pro hastrmana, honícího právě pod starou vrbou úhoře, tančila kankán, hejkalův tenor dělal jí zvukový doprovod a zlořečené bludičky plnily funkci reflektorů. Chladný půlkoláč, z oblohy na vše shlížející, přidával netradiční podívané na fascinující atmosféře. Kačenku podivuhodné představení nikterak nezaujalo a raději si chladila plovací blanky v měsícem třpytící se vodě. Tu se po hladině přitáhla mlha hustá tak, že by se dala krájet (a možná ještě dál) a jako divadelní opona bránila dalšímu přihlížení ději na přírodním jevišti. Z rosou ozdobeného rákosí vyskočil – kdo jiný, než – Rákosníček a s kasírkou v ručkách dožadoval se zaplacení vstupného… "Doby déén, doby déén, dvětěpadetát, posím… Pán zapatí a m-ha pyč"… Princ sice neměl zrovna náladu na sledování nějakých kulturních vystoupení, přesto se rozhodl využít služeb malého mužíka, a to ve věci znečištěné róby. Rozhrnul vodní trávy a na pultu za nimi ukrytém prohlížel si vystavené zboží. Do oka mu padly kalhoty světoznámé značky Mus-tank a jelikož se evidentně jednalo o originál každým coulem, usmyslel si, že je hned vyzkouší. Vzhledem k tomu, že není žádný stydlín, neřešil fakt, že je toho času "na ostro" a shodil ze sebe smrduté roury. Jeho bělostný zadeček k sežrání oslnil vše živé i neživé a s bimbajícím mužstvím dohromady zapříčinil tolik událostí naráz, ke kolika nedošlo snad od doby "Velkého třesku". Přirození všech vidomých samčích jedinců jala se stavět. Stoupat začala k úžasu všech přítomných i nadržená mlha. Úhoři ztuhli v tvrdé, metrové pendreky, jež se zapíchly do dna a trčely vzhůru. Big Ben v hodinové věži Westminsterského paláce v Londýně byl druhého jitra deníkem "The Times" přirovnán k pouhé rolničce na kašpárkově čapce oproti náhodně objevenému exponátu. Jiří Paroubek si oddechl, že není největším ohanbím na světě. Hnutí Taliban se šokem přestalo hýbat. Vatikán zpochybnil hodnověrnost bible a kázal modlit se k novému božstvu. Můj brk by byl zcela zničen a nesčetně sáhů pergamenu by muselo být jeho inkoustem poskvrněno, kdybych měl vypsat výčet všech nastalých změn. Proto rychle zahalmež opěvované vnady do nových jeansů. Výrobek to nebyl zřejmě prvotřídní, neboť jedna nohavice byla o tři palce kratší než druhá, která už tak sahala sotva ke kotníkům a ještě k tomu měla každá jiný barevný odstín, takže bylo krapet s podivem, když spokojeně se usmívající prodávající konstatoval: "No, no… moc šuší, šuší, je to akoát… Akoát!… Nománě titětpet, po Vás titět zatých…". Míša – jako rozený obchodník – usmlouval cenu na konečných čtyřicet zlatek, poděkoval a vydal se obcházet vodní plochu směrem k mýtině, která po jeho pravici za cípem lesního porostu vyčnívala.

Kačenka využila souběžné cesty s jezerem a doprovázela svého pána houpavou plavbou přes hravé vlnky. U paloučku vylezla na souš, zůstala stát po jeho boku a s otevřeným zobáčkem se oba dívali na sněhobílou perníkovou chaloupku, která opodál dominovala noční krajině. A že to nebyl jen tak ledajaký perník! Sladkosti už v dnešní době děti dávno tolik netáhnou, pakliže chtěla být majitelka pohádkového krematoria "in", musela kolemjdoucí mládež nalákat na něco více atraktivního. Pervitin nepatří sice k nejlegálnějšímu a nejprodávanějšímu zboží říše, ale když znáte Krakonoše a lyžníky, za pár let ho měla úctyhodných šest metráků na bohatou výzdobu celé své "děckolapky". Této noci však měla zmíněná zcela jiné starosti. Lítala jako ďáblem posedlá kolem své nemovitosti, lomila rukama a zuřivě lamentovala kamsi ke komínu. Na bělostné střeše válela se Tereza Pergnerová, maskovaná stejnou barvou obličeje a s lešeňovou trubkou u nosu právě sjížděla druhou půlku zánovního okapu. Vysmátá byla až hanba, není proto divu, že zahlédnuvše nově příchozí se postavila, zvolala "Čágo bélo, šílenci", nešikovně šlápla, spadla na zem a zlomila si vaz. "Pánbůh vám to zaplať, drazí hosté" rozplývala se štěstím baba Jaga… "…vždyť ona by mi tím svým nenasytným chobotem do sebe vcucla celé moje milované hospodářství… Pojďte dál, pohostím vás a uložím, ráno ještě na cestu výslužku přidám…"… Kačenka se při vyslovení vyzývaného plátce oklepala odporem, princ, znalý zdejších poměrů se nejprve zdráhal, s geniálním plánem však poté vstoupil do jámy lvové. Nehledíc napravo ni nalevo namířil si to přímo k žhnoucí peci a usedl na lopatu před ní připravenou. Kanibalka se musela štípnout, jestli se jí to jen nezdá, přišourala se blíž a tázala se, proč že tak činí. "Než jsme sem dorazili, hráli jsme si tuhle s kačkou na cestování v různých dopravních prostředcích, teď je na řadě hra na autobus… Já sedím, a protože jsem byl doma veden k dodržování pravidel etikety, pustím ji – coby dámu – sednout", vysvětloval všemi mastmi mazaný zákusek… "No tak to teda nééé, panáčku", rozčílila se dotčená babice, vytáhla z kapsy průkaz ZTP a jala se s ním vztekle mávat… "…já mám právo si sednout a Ty jsi povinen mi uvolnit místo!". Stalo se tedy dle jejího přání. Míša vyskočil z nebezpečné sesle a nechal na ni složit své kosti důchodového kripla.  Pak už jen pohotově naklopil násadu uhelky, důrazným švihem hranatou částí tohoto náčiní přerazil prsty za okraj pícky se zachytivší a stará, vřeštící haluz v peci skutálená vzplála jako věchýtek suché slámy. Konečně… Konečně byl skryt před rozmary aprílového počasí, v suchu, teple, bezpečí a klidu. Na nehorázný nepořádek všude kolem nedbal, ulehl na dlouhou polstrovanou lavici v koutě (do postele zlé čarodějnice se bál) a čerpal spánkem síly na náročný den, který ho za pár hodin čekal.  

Následujícího jitra vzbudilo jej bubnování deště na okenní parapet. Z nebe padaly kápance o velikosti hrachu a probuzený musel vyčkat času oběda, než se příroda umoudřila a přestala ronit své neslané slzy. Pokusil se najít nějakou dobrotu v poloprázdné spíži, ale nenalezl ničeho jiného, než krysích ocásků, prasečích oušek a pavoučích nožiček. To nebylo nic pro zhýčkaný jazýček královské krve. Vyšel tedy před chaloupku, aby obhlédl kopec, který se chystá zdolat. "Kopec?!!" – zděsil se, když uviděl horu se špičkou zabořenou v mračnech halících báň nebeskou… "No to se tedy pěkně zapotím…" pomyslel si "…ačkoliv ne, že bych teď nějak zvlášť voněl…" dumal dál, zkoumajíc nosánkem jamku podpažní a zamířil k jezeru, aby učinil hygieně za dost. Na travnatém břehu, asi metr od vody, zahlédl nějaký pohyb a vbrzku zjistil, že se tam plácá perleťově zlatá rybka… "Pomoz, pomoz mi, mládenče… Zlá štika vyhodila mě svým ocasem z domoviny a život mi už visí na vlásku… Když mě zachráníš, splním Ti tři přání…", promluvila ta. Míšovi proběhlo hlavou asi milion tužeb, od lentilek, přes Čumáčka, motorku až po mír na celém světě a konec hladovějících dětí v Africe… Neváhal ani vteřinu, jemně podebral po dechu lapající chuděru a vrátil ji do vodního království… "Děkuji Ti, nyní vyslov své první přání, splním ho, ať je jakékoliv…" odvděčovala se slovo držící ryba… Princ usilovně přemýšlel, co zvolit pro začátek, nemohl se ale pořádně soustředit, protože ho v nose dráždil létající pyl z vrboví opodál… "Hepčáááá"… kýchnul si vzápětí… "Chcípni, potvoro!", pronesl, jak už se to tak říkává… Šokovaný oploutvený tvor vyvalil oči navrch hlavy, setinu vteřiny nechápal, pak se ale poslušně, s tupým výrazem ve tváři obrátil břichem vzhůru, mrtev. "Ale nééé!!" bědoval zoufale zdrcený vrah. Takhle hloupě si přibouchnout dveře štěstí a připravit se o snadné uskutečnění svých – za normálních okolností – nesplnitelných snů. Vysvlékl se jen do půl těla (raději), povytáhl nohavice, vlezl do vody a umyl, co se dalo. S úctou a pokorou popadl Aurum-ově zbarvenou, plovoucí mrtvolu, v popelu baby Jagy ji upekl "doještěvícezlatova"  a posvačil. Po dobré krmi nebylo s čím otálet, promasíroval svaly lýtkové a šupajdil na stoupavou túru.

Chladná noc strávená pod skalním převisem nepatřila a nikdy patřit nebude k šťastným vzpomínkám žádného zhýčkaného cestovatele. Hřejivé paprsky, byť teprve probouzejícího se slunce, však rozptýlí nejednu chmurnou strast a nalijí živoucím tvorům do žil nového elánu a energie. Severní strana mrakodrápající části pohoří měla opravdu podstatně pozvolnější spád, a ačkoliv pro mléčný opar nebylo vidět než na pár kroků před sebou, pochvaloval si Míša dobře zvolenou trasu. Uvítal i setkání s mongoloidní dceruškou Yettiho, které, díky sice trapné, nicméně stále účinné fintě - „Hele, šiška!“, vyškubl z ruky sáňky kravských rozměrů a s kačenkou za zády zamířil si to na nich kvapně do nížiny. Srdceryvný, tichý pláč ošizeného dítka, roztahujícího ústa do velikosti vrat letištního hangáru, sice utrhl hrozivou lavinu, ale dobře navoskované skluznice svištěly po zasněžené stráni rychlostí nedostižitelnou. Spolu se zelenými ostrůvky na bílém koberci zpomalila se i jízda vozidla MHD (Mongoloidem hrazená doprava). Náš milý alpinista by se rád nechal ještě kousek unášet pohodlným zimním pojezdem, ale jednak po chvíli nebylo už přes vysokou trávu ani vidět na cestu, a druhak troubení v koloně za ním stojících, spěchajících hlemýžďů bylo tak nesnesitelné, že byl nucen vstát a pokračovat dále po svých. Z mlžného jitra vyklubal se krásný, májový den… Opodál pasoucí se kravičky byly známkou blízkosti civilizace a trávicí ústrojí začalo se oprávněně dožadovat svého zaslouženého přídělu kalorií. A skutečně, za rozlehlou loukou rozhlížela se po krajině maličko šišatá stříška polorozpadlého kostelíka a po chvíli vynořily se i další stavby tamější dědiny. Velký billboard u cesty plné výmolů hrdě hlásal: „Navštivte Sport bar Vávra – Denně dostihové přenosy – Velký výběr nápojů – Teplá jídla i obsluha“. Hladový princ nezaváhal ni na okamžik a zamířil přímo k propagovanému podniku. Vstoupil doň, a coby bystrému pozorovateli stačila mu pouhá chvilka k dosažení poznání, že reklamní upoutávka v ničem nelhala. Plnoštíhlá servírka s monoklem pod okem držela v rukou deskovou hru „Dostihy a sázky“ a PŘENÁŠELA je z jednoho stolu na druhý. Za barovým pultem blyštělo se na sto lahví různých druhů lihovin a nějaký muž jednu po druhé leštil svým ušmudlaným pracovním pláštěm. „Božíčku, to jsou k nám ale hosté“, zaskřehotal nečekaně vykrouceným hlasem a rozcupital se s otevřenou náručí k příchozím zákazníkům. Vysoké, tenké jehly jeho růžových střevíců rozklapaly se o kamennou dlažbu takovou intenzitou, že na nedalekém přechodu pro chodce rázem zahynulo pod koly projíždějících kočárů pět zmatených slepců mylně se domnívajících, že jde o zvukový signál značící panáčka zelené barvy. „Maryško! Maryško…! Obsluž vzácnou návštěvu, než připravím stolek v salonku…“, požádal svou choť sám pan majitel Vávra a odběhl si něco udělat do místnosti ukryté za visícím gobelínem. Kyprá obsluha s ozdobou na líci odložila své břemeno a „přikutálela“ se vyplnit přání svého zaneprázdněného muže. Osmatřicet stehů na horním a sedmadvacet na spodním rtu mírně deformovalo její pracně vylouděný úsměv, nicméně dle pohledu a tónu hlasu byla to osoba povahy dobré. „Nedal byste si dobrou, brazilskou kávu?“ zeptala se, Míša si však poručil raději mlíčko, odkráčela tedy do chlívku potahat kravce vemínko. Osiřelý poutník zatím pokukoval po bohaté obrazové výzdobě na stěnách a při pohledu na jeden z mistrných výjevů, zobrazující rytíře vrážejícího meč do srdce tříhlavé saně, dostal báječný nápad… U muzejní, mechanické pokladny s velkou klikou půjčil si ostrou tužku, kousek účtenkového papíru, nasmolil na něj pár řádků a zelenožlutou tkaničkou psaníčko přivázal kačence na nohu. Poté jí něco pošeptal a poštovního ptáčka, ač ne zrovna nadšeného, vypustil otevřeným oknem do světa… Mezitím se vrátili oba manželé Vávrovi a odvedli urozenou klientelu do připraveného budoáru. Na bělostném ubrusu ležel krom hrnku čerstvého mléka ještě zlatými písmeny zdobený jídelní lístek a kolem kulatého stolu stálo pět polstrovaných židlí, které přímo vybízely k pohodlnému posezení. „Chtěla jsem se ještě zeptat, jestli by si někdo z vás už nedal tu dobrou, brazilskou kávu…“, zeptala se nesměle hodná paní… „Nevotravuj pořád s tím svým kafem od žida!“ osopil se na ni manžel a uštědřil jí takový políček, až její dutinu ústní opustily poslední dva zuby a zabodly se hned vedle na zdi zavěšené cedulky „Šťastný domov“… Zřejmě ryk drobné potyčky přilákal pozornost nějaké další bytosti, která se – dle přibližujících se dunivých kroků – rozhodla dozvědět, cože se to ve V.I.P. místnůstce děje. Byla to líbezná dívenka předškolního věku… Zastavila se těsně před prahem a s vykulenýma očima a zapatlanou pusinkou od hnědého krému neznámé konzistence (pravděpodobně od Nutelly) prohlížela si bedlivě všechny tři přítomné. „Áááá, to je naše milovaná dcerka Románie… Nestyď se, pojď dál a pověz našemu vzácnému hostovi nějakou oblíbenou básničku…“, vybídl ji tatíček. Culíkatý andílek vytrhl jedním ukazováčkem zbytečně úzká futra, vešel dovnitř, uklonil se a začal recitovat jakousi zvrhlou říkanku „Hovno leze dírou, pes oknem“, načež už ale Míša poděkoval za vynaloženou péči a s výmluvou na tlačící čas se kvapně – hlad nehlad - odporoučel. „Ještě jste neochutnal náš cibulový štrůdl“ volaly na něj hlasy živnostníků, ale ten by se nevrátil, ani kdyby mu nabízeli Románii za ženu…

U dříve zmíněného semaforu nakládal právě funebrák pět po okraj naplněných, dřevěných fusaků do svého květinami vyzdobeného smutečního vozu a inspirovaný Miška dostal velkou chuť na rakvičku se šlehačkou nebo věneček. Na dotaz kudy tudy k cukrárně odkázal jej zaměstnanec pohřebního ústavu s příznačným názvem „Poctivého nespálí, s.r.o.“ kamsi k rynku, vydal se tedy doporučeným směrem. Před vstupem do vozovky se řádně rozhlédl – nejprve doleva, poté doprava a pak ještě za sebe – jestli se někdo nedívá – a shledajíc vše v pořádku – hbitě se ohnul pro dosud nikým nepovšimnutou naditou prkenici patřící některému ze sražených nevidomých a zastrčil si ji nenápadně pod košilku. Na druhé straně štkající, čerstvě ovdovělé paničky pokusil se povzbudit učenou informací, že pláčem se spolu se slzami uvolňují z těla látky zvané endorfiny, čímž se organismu uleví, pak ale s filosofickou úvahou o tom, že jim vlastně po manželích nezbyly ani ty „oči pro pláč“, pokračoval dále… Tu rozezněly se obecní sirény a lidé – mladí i staří – všichni s panickou hrůzou ve tvářích zabíhali do nejbližších budov, zamykali za sebou dveře na petlice a veškerá okna zavírali. „Alfréde… Alfréde! Pospěš si, nebo zavřu a děj se vůle Boží…“, vřeštěla naondulovaná panička z prahu obrovské vily na staršího pána o holi, který sotva lezl. Míša k němu přiběhl, podepřel ho a pomáhal mu na jeho úprku k ječivé osobě. „Co se to tu děje?“, zeptal se. Udýchaný stařec vzal za vděk jeho podporou a jal se vysvětlovat: „Kvílivé zvukové znamení ohlašuje blížící se nálet ptáků, kteří někdy až několikrát denně tyranizují naše město. Napadají vše živé a svými zobáky klovou a klovou, dokud z nebohého tvora nezbude jen čistý skelet. Mnoho učených ornitologů snažilo se nám již z této zapeklité situace pomoci, ale většinou skončili ´ohlodáni´ od vran či havranů, těm šťastnějším se pak podařilo vzít nohy na ramena. Ale teď už se pojďte rychle schovat, příteli…“. Pomocník však pouze dostrkal dědu do tří nízkých schůdků a předal ho ženštině. Ta, se zlým úšklebkem zabouchla dveře takovou silou, že kovová destička se jménem „Lord Alfred Hugecock“ na nich připevněná odlétla z hřebíku na tři metry daleko. Soumrak přišel z minuty na minutu… Nebyl však zapříčiněn západem ohnivé koule za horizont, nýbrž jejím zatměním díky tisícům těl přilétavších agresorů. Šum křídel vzduch krájejících byl poté vystřídán krkavčími skřeky, hrůzostrašným řevem a dávením. Dobrou půl hodinu trval ten nervy drásající hluk, než nastalo hrobové ticho. Do tohoto mrtvolna zachraplal místní rozhlas a z peřím ověnčených amplionů ozval se rozradostněný hlas oznamující úžasnou zprávu: „Sláva! Sláva!!! Slyšte, vážení občané, slyšte…! Dle očitých svědků skrytých v hvězdárenské kopuli je naše utrpení jednou provždy zažehnáno! Přijďte poděkovat našemu neznámému zachránci, kterému se díky heroickému výkonu jeho chřtánu podařilo všechny ptáky ve městě vykouřit. Je po nich, pojďmež se společně radovat a veselit…“ Skromný oslavenec nechtěl však být středem zájmu či poutavou atrakcí a svižnou chůzí nabral kurz směr třešňový sad na kopečku za obcí. Hladovějíc, nemohl si nepovšimnout jásající paní s košem pečiva zavěšeným na předloktí a rozhodl se vyzkoušet staré přísloví… Hodil po ní kamenem – a – světe div se, pořekadlo nelhalo. Ona po něm chlebem. Sebral pecen a s chutí se do něj zakousl. Otýlie Hugecocková s povýšenecky zdviženým nosem vzhůru hulákala zpoza pozlaceného zábradlí svého balkónu na celé okolí: „Toho k nám přivedl můj muž! Ach, jak rádi jsme městu pomohli…“, zatímco její zdrcený choť právě dopisoval do svého deníku větu „…a z tolika padlých opeřenců musela jako jediná přežít zrovna ta moje slepice…“.

Běloučkými kvítky obsypané koruny ovocných stromů dýchnuly na Míšu opojnou jarní vůni a přivodily mu romanticky rozněžnělou náladu. U jedné z třešinek si podřepl, jeho dlaň se zdvořile představila a chvíli navzájem hladila s hebkými stvoly hustě rostoucí trávy, poté do ní usadil svůj „zadní klenot“ jako do peřin, opřel se o kmen, díval se po krajině a poslouchal koncertní vystoupení pana Cvrčka. Později se do hudebního programu přidal i zvoneček cinkající na hrudí jedné z oveček, které hnal pasáček z pastvy domů. Večer byl na krku a našemu tulákovi se z vyseděného místečka už toho dne vůbec nikam nechtělo. Za dvě zlatky koupil od ovečkáře teplou deku a ustlal si pod širým nebem s jistotou, že noc strávená na tomto místě nemůže být horší, než ta předešlá.

Chladná ranní rosa zhostila se funkce drnčícího budíku a pobídla v klubíčku schouleného spáče k svižné rozcvičce pro zahřátí. Po dostatečném rozproudění krve do všech údů bylo třeba opět se o něco přiblížit k bráně pekelné, vyšlápl si tedy na samý vrcholek kopce, kde včera zahlédl veliký rozcestník. Podivný však byl tento dřevěný rádce… Na stovku směrovek bylo možné na jeho bytelné konstrukci napočítat, ale na každé z nich byl uveden stejný text:

 „Omnes eodem cogimur“

…kampak na aristokrata s latinou… „Všichni tam jednou musíme“ brumlal si potichoučku pro sebe a přemýšlel, jakým způsobem přivede hlavolamový ukazatel k rozumu…

„Vadam illuc sponte“

pronesl a shodné věty na všemi směry ukazujících šipkách nejprve zmizely, vzápětí se na nich vypsaly údaje, které by tam každý tápající poutník očekával a vyloudily tak úsměv na tváři našeho šikulky. „Alespoň k něčemu mi byly dobré ony útrpně nudné hodiny s přísným profesorem mrtvého jazyka“, pomyslel si a pročítal zobrazené nápisy. Maličko se otřásl u značky „Transylvánie“, naopak silné pokušení v něm zavládlo při zjištění, že „Cadinotovi“ bydlí jen osm mil odtud. Na chvilku se zasnil o ideální muskulatuře tamějších obyvatel a jejich specializované umělecké dráze a poté honem pokračoval v hledání potřebné cedulky, aby jej kvanta bouřících se hormonů nesvedly z předsevzaté cesty. „Říše pohádek – 4 míle“… Konečně. Podíval se z vršku do dáli tam, kam hrot směrovky mířil a mrákoty jaly se ho obcházet… „Zase ta velká voda?“, zaúpěl… „No logicky“, uvědomil si… Když ji překonával na trase sem, bude muset i na té zpáteční… Jiná možnost není nasnadě, vykročil tedy vstříc staronovému nebezpečí. Zadumán do myšlenek o překonání mokré výzvy sešel na úpatí zdolané vyvýšeniny a brodíce se lučním porostem, pocítil náhle dopad čehosi středně těžkého na své levé rameno. Úlekem se mu málem srdíčko zastavilo, že snad smrt po něm šáhla, ale v momentě se mu notně ulevilo. To kačenka se vrátila ke svému pánovi a samou radostí klovala ho opatrně do ouška a vlásků. Hnedle byl svět o kousek veselejší, pohladil kamarádku po zobáčku a s lepší náladou pokračovali opět pospolu.

Na břehu veletoku byl vcelku nečekaný mumraj lidí. Nejvíce poutala pozornost dlouhatánská fronta k malému domečku se třemi prosklenými přepážkami, nad nimiž byl připevněn poutač hrdě hlásající: „S naší CK Zlomsitrup - v pohádce jste cobydup“. Větrem rozváté informační letáky válely se trestuhodně všude po zemi, Míša se pro jeden z nich ohnul (čímž se zamotala hlava nejednomu „čmeláčkovi“ poblíž) a pečlivě studoval pestrou nabídku. Ta čítala následující možnosti přepravy i s ceníkem:

Vzdušná:
letoun Boeing 747 – 50 zlatých
vzducholoď Hindenburg – 30 zlatých

Lodní:
zaoceánský parník Titanic – 25 zlatých
zaoceánský parník Poseidon – 20 zlatých
loďka Charón – 2 zlatky

Cestovatel obtěžkal svůj váček a napadlo ho, že by se mu teď hodil spíš ten Čumáčkův, aby měl sdostatek zlata na letecký transport. Nicméně - smířen s pomalejším, „námořním“ způsobem, postavil se vzorně do řady čekajících na obsloužení. Tu kačenka spustila své „káč káč káč“ jako zběsilá, rozpínala při tom svá křidélka a následně tahala svého drahého zobáčkem za nohavici pryč. Ten se ji snažil nejprve tišit a házel po ní mračivé pohledy, poté však – zvědav co se děje – následoval její ťapkání. Ptačí přítelkyně dohupkala až k samé vodě, kde na jednom z ojedinělých travnatých drnů dřímal neznámý postarší muž s jakous sci-fi knihou, která měla na titulní straně velkou číslovku „10“ a po jeho pravici válela se v písku vysoká suková hůl. Na tento předmět opeřenec vylezl a vyzývavě pokukoval po svém nejmilejším chlapci. Princátko se posunkem dotázalo, zda jej má sebrat a tato pantomima shledala se s pozitivním přitakáním. Uchopil ji tedy do rukou a zjistil, že její výška je přibližně stejná, jako jeho, přičemž na jejím vrchním, zahnutém konci bylo do dřeva vydlabáno „Property of Moses“… „Ale… to je přeci hokejka našeho reprezentačního obránce Tomáše Mojžíše, jak bude bez ní dělat dobré jméno zemi České?“ zaškaredil se vlastenecký šlechtic… Kačka zavrtěla nedočkavě hlavičkou a skočila do vody. „To mám jako pomocí ní přeskočit ten potůček?“ zavtipkoval pak… Při dalším souhlasném posunku své společnice se už rozesmál a jen tak „z hecu“, nehledíc na svůj šat a obutí, se rozeběhl, zapíchl hůl do mělčiny a skočil. V ten moment se hladina kolem klacku s hukotem na dobré tři metry rozestoupila, a kam lidské oko dohlédlo, objevila se cesta po suchém dně, lemovaná monstrózními vodními hradbami…

Překvapený skokan o tyči se musel štípnout do stehýnka, aby si byl jist, že se mu to pouze nezdá. Zabolelo ho to o ždibec více, než očekával (zíral totiž do dáli a poslepu se omylem štípl do jiného, ještě většího svalu, který pod pasem našel), ale aspoň byl důkladně přesvědčen o reálnosti neobvyklého výjevu a bez váhání jal se využívat vítané přízně protipřírodních zákonů. „Zloděěěěj! Zloděěěěěj! Chyťte zloděje!“ rozječel se najednou vůkol čísi chraplavý hlas a ohlédnuvší se Míša spatřil o hůl ochuzeného, rozezleného kmeta, jak se k němu řítí, seč mu hnáty stačí. Užuž natahoval beletrii nenesoucí chapadlo po princově útlém krčku, když dobře mířená rána sukovicí do palice zchladila jeho násilnické ambice. Vousáč padl na zem jako podťatý a náš bijec s dobrou muškou si k němu na dvě minuty poslušně sedl. Po 120-ti vteřinách uplynutí sebemrskačsky odpískaného a přijatého trestu za „nebezpečnou hru vysokou holí“ vyskočil, na dlouhou chodební cestu sebral si opodál odlétnuvší čtivo a vyrazil do Pohádky. Čas si zkracoval studováním právě nabyté knihy, ale s mírným zklamáním zjistil, že kožené desky obsahují jen deset listů a jakousi záložku, na které byl po bližším ohledání zjištěn text následujícího znění:

“Mojžo, Ježíšek Ti děkuje za ty stovkové hřebíky, cos mu poslal k Vánocům a ještě Ti mám vyřídit, že až budete hrát piškvorky příště, tak už ho na křížky nedostaneš. PB“

Na stránkách papyru bylo pak možné dočísti se následujícího receptu: „Jiřina radí - Jak nejlépe udělat kačenku“…

1. Nejprve vyberte nejkrásnější, nejvoňavější, nejmoudřejší, nejinteligentnější a nejpřitažlivější kačenku ze všech, modrookou nejlépe, ale pozor na fotoshop, znáte dnešní prodejce…
2. Oškubejte z ní všechno, co by vám při jejím oprcovávání mohlo vadit, nepoškoďte však sametovou kůžičku, té by byla velká škoda…
3. Takto upravený tovar položte hřbetem na rovnou pracovní plochu, chyťte jej za nožičky a hýbejte s nimi tak, jako kdyby oběť jela na kole. Na výsledný chuťový požitek to sice nebude mít vliv, ale zažijete spoustu legrace…
4. Utřete z pracovní desky případnou loužičku, která z výše uvedené legrace vznikla…
5. Nožičky ponechte roztažené v úhlu 90-ti stupňů, nemáte-li právě po luce úhloměr, použijte k nastavení např. kuchyňské prkénko (pokud možno ne kulaté), případně dveře…
6. Do svého plnícího zařízení si připravte dobrou nádivku (při plnění vrchem se doporučuje včasná konzumace plodu banánovníku)…
7. Nežli začnete plnit onou směsí tu krásu před sebou, zkontrolujte v mezinoží vzniklého otvoru teplotu masa… Doporučujeme jazýčkem, má lepší rozpoznávací schopnosti. Teplota by se měla pohybovat mezi 36-38 stupni Celsia (u chladnějších se poraďte s Vaším lékařem či lékárníkem, u teplejších zkontrolujte, nepracujete-li na rozpálených plátových kamnech).
8. Poté jedním až dvěma prsty promažte tukem decentně skulinku, aby plnící nástroj proklouzl bez problémů do dutiny břišní…
9. Zasuňte a zcela vyprázdněte zásobník. Pakliže jste nevybrali správný kus, budete muset zasouvání opakovat, u kačenky popsané v prvním bodu není více než jednoho pohybu třeba…
10. Připraveným servítkem otřete z vyndaného plniče droby (u zboží první jakosti tento krok budete moci vynechat)… Zašívání otvoru režnou nití po vzoru našich babiček nedoporučujeme, pro dobro(tu) kačenky však zkuste najít takové trouby, které by k výše uvedeným základům přidaly i opravdové a krásné (pro)pečení…

Míšovi se seběhly sliny z každého koutku jeho rozkošné držtičky a podíval se zamilovaně po své opeřené průvodkyni, ta se však bezstarostně rozhlížela po okolí a káčala si do rytmu svých krůčků… Dodnes zůstalo princi utajeno, kde tehdy přišla k oné cedulce na krku s nápisem „H5N1“… Kuchařka byla tudíž již více nepotřebným břemenem, strhl tedy z jejího hřbetu festovní kožku za účelem jejího pozdějšího využití při výrobě postýlkového bičíku, a když davy za ním nahlížejících čumilů ztratily se v nedohlednu, v elegantním podřepu využil beze zbytku i mnutím změkčené listy papíru desatera. Právě když poslední arch dolaďoval na patřičných místech očistné detaily, došel k nemile překvapivému zjištění, že kolosální, svislé vodní plochy kolem nejsou tak neprůhledné, jak se u břehu původně zdálo. Hejna rybek namačkaných u obou skleněných zdí tupě zírala a otvírala své okrouhlé hubičky udiveným výrazem. Miška hbitě vyskočil a důkladně zahalil všechny části těla, které by na veřejnosti měly zůstat skryty. Polekané rybičky za stěnou před ním rychle zavřely své tlamy, by snad náhodou nepřišly k nějaké úhoně, mníkům jednovousým na straně opačné vyklubal se druhý, ještě výraznější vous (také na straně opačné). O nový poznatek moudřejší pokračoval náš monitorovaný tulák dále, nyní však využíval ojedinělé příležitosti a s nadšením pozoroval podvodní život „jako na dlani“. Většina tamějších živočichů byla podivným úkazem rozladěna, neboť nárazem do vzduchové bubliny přicházela k drobným šrámům a změna směru plavby nebyla pro ni zrovna příhodná. Našli se však i tvorové milí, kteří radostně mávali, jako například vodník Česílko, Malá mořská víla a nejvehementněji pak teplý Golfský proud… O několik set metrů dál objevila se v „mezihradbí“ neznámá postava, na které bylo již odsud patrno, že se kvůli něčemu zlobí. Rozhazování rukama, ryčný hlahol a kopání do vodních polštářů bylo toho jasným důkazem. Po dostatečném přiblížení se a rozpoznání námořnické kamizoly nebylo pochyb o tom, o kohože se jedná. Byl to světoznámý mořeplavec, dobrodruh a vynálezce, kapitán Nemo. Jeho ponorka Nautilus nestačila se uhnout kouzlu nadpřirozených sil, a jak se v korytu veletoku utvořila suchá stezka, přeťala ji dočasně vejpůl a uvěznila tak plavidlo do neměnné polohy. Jakmile lamentující zmerčil příchozího původce jeho starostí, usmyslil si, naivka, že ztrestá jeho nestoudnost fyzickou agresí. Ozvalo se dunivé „DUMMM“ a po dvou minutách pauzy mířil už náš „kositel“ prozkoumat průřez hlubinnou lodí. Na okamžik se zamyslel nad správností svého konání, dosud byl zvyklý omračovat populaci pouze svou krásou, šarmem a inteligencí, ale vzhledem k tomu, že se jednalo v obou případech o akty obranné, pustil tuto záležitost záhy z hlavy… Trup tajemného stroje byl vskutku obrovský. Pancéřové pláty na jeho plášti budily respekt samy o sobě. Míša vylezl po visutém žebříku dovnitř a rozhlížel se po nadstandardně vybaveném obývacím pokoji. Posvačil na stole evidentně se nabízející variaci vonných sýrů, mas a pečiva, a s nepopsatelnou radostí objevil koupelnovou kajutu se sprchovým koutem, mýdlem, ručníky a hlavně – teplou vodou… Shodil ze sebe smrduté šatstvo, spáchal hygienu…. mmmm… a v jedné z mnoha skříní vypůjčil si oděv hodný šlechtice. Anóbrž mu tento padl jako ulitý, nelitoval pohodit na stůl pět zlatek za veškeré služby i zboží a vydal se za hlasem kamarádky pokračovat v cestě. Po třech hodinách procházky speciální akvaristikou začala se hladina z nebeských výšin snižovat blíže a blíže ke dnu, břeh byl tedy nedaleko. A skutečně, než by kačenka Fidorku spapala, stáli na oblázkovém břehu Říše pohádek. Na jablůňce v zahradě s řekou sousedící seděl zářivými barvami žhnoucí pták Ohnivák a zpíval neznámou, leč překrásnou píseň… Do tohoto zvukového požitku se z uctivé vzdálenosti vměšovalo zuřivé hýkání sprintujícího osla, na jehož hřbetě cválal nikdy se nevzdávající Mojžíš. Princ se tedy ještě naposledy otočil k veletoku, zlomil nad ním hůl a jeho hladina se s hukotem opět scelila. „Jak zbavit se Dr. Mojžíše, aneb konec pánbíčkářů v Čechách“ pousmál se a s chuťovými buňkami naštelovanými na utopence vykročil směrem k zámku za zahradou, zatímco Noe a jeho parta spustili záchrannou akci na své arše.

Rozlehlý palác o mnoha křídlech zdál se být poněkud zanedbaný, stejně tak ovocný sad jej obklopující. Zdejší obyvatelé buď nikdy neslyšeli o profesi zahradnické, nebo byli velkými milovníky růží, protože tato květena extrémně hustě obrůstala každý schod, arkýř i sloupoví a pnula se po pískovcem obkládaných zdech až ku špičkám oprýskaných věží. Drobnými šedými kamínky sypanou příjezdovou cestu lemovaly pod trním skryté lavičky a na jedné z nich klimbala obtloustlá paní středního věku - dle jejího úboru soudě - zřejmě dvorní dáma. Od přírody nemálo zvědavý Mišánek si nachystal hned několik všetečných otázek a procházejíc kolem ní si decentně odkašlal, aby ji taktně probral z dřímoty... Lady nehnula ani brvou. Když nezareagovala ani na druhý, hlasitější pokus, následoval třetí, proti jehož uměleckému ztvárnění by i nejstrašněji chrchlající tuberák byl naprostý břídil. Stále nic. Rozmrzelé princátko šláplo jí tedy „nechtíc“ důkladně na špičku střevíce, až se z ní vyklubaly tři křivé prsty s nepěstěnými nehty. „Bože, ona je snad mrtvá“ blesklo mu hlavou, když ani tak nedostavila se žádná z přirozeně očekávaných reakcí a spěšně pokračoval směrem k hlavnímu vchodu, pohvizdujíc si stylem „já nic, já muzikant“. Chladivý pot naskočil mu na čele, když zjistil, že celou tuto událost sledovala hradní stráž, důvtipně maskovaná popínavou rostlinou těla jim omotávající. „Dobrý den“, pozdravil uctivě. Ale i hlídkující ozbrojenci měli víčka semknutá a nejevili žádných známek života. Mladičkého srdíčka se zmocnil strach… „Co když tohle podivné zakletí začne působit i na něj?“ napadlo ho, ale zvědavost byla opět silnější, a tak skrz úzkou prosekanou mezeru té bujné flory vstoupil dovnitř. Vzhledem k ještě kapající míze z proutků uťatých rostlin usoudil, že tuto cestu si někdo klestil v době nedávné. Jeho úvaha se záhy potvrdila, neboť procházejíc společenským sálem zaslechl podivné zvuky odkudsi z věžoví. Po točitých schodech se za nimi vydal a téměř na každém kroku potkával další a další „živé sochy“ v různých komických pozicích, ovlivněných tím, při jaké příležitosti je neznámá záludná událost zastihla. Posledních pár stupínků, chodbička, pootevřené dveře a spatřil následující výjev: V šerem a pavučinami obestřené komnatě nebylo jiného vybavení, než uprostřed místnosti se nacházejícího kolovrátku a při něm stojící židle. Přes tu byla zřejmě nedobrovolně přehozena nehybná pohledná dívka šatstva zbavená, díky čemuž bylo vidět, že má o jednu dírku navíc, a to ve svém pravém ukazováku. Za ní pak, s gatěma staženýma u kotníků, klečel neznámý hekající mládenec a naplňoval ji svou láskou tekutého skupenství, dle přetékající mušličky již po hodněkolikáté. „Jdi jdi! Najdi si jinou, tahle je moje“, pravil ten, když příchozího soka spatřil… „A jestli Ti můžu radit, tak nehledej uprostřed lesů na severu… Tam bys sice ve skleněné rakvi našel taky jednu polomrtvou krásku, ale na té se jich střídá už sedm…“, dodal a jeho dlaně vzaly si do parády vkusně zabalené silikony.

Vyháněný se ještě chviličku díval, jestli se něčemu novému nepřiučí, poté ale sešel zpátky do hlavní části budovy a užuž se chystal ji i opustit, když tu „ho“ před sebou uviděl… Idol všech idolů. Nejsvůdnějšího chlapce, kterého kdy planeta Země spatřila… Tělo navržené nejlepšími božskými architekty, stavěné jejich nejzručnějšími řemeslníky, tvář vykouzlená z dokonalé čistoty svitu andělských svatozáří s očima odrážejícíma lesk všech planoucích hvězd půlnoční oblohy a z osoby jako celku sálalo charisma žhavené v ohništích dílen pekelných… Stál proti němu a upřeně se na něj díval. Jakoby na povel proti sobě oba vyrazili a když od sebe byli vzdáleni tak na tři metry, naráz k sobě vztáhli ruce a Míša s nepopsatelným zklamáním zjistil, že se jedná toliko o jeho vlastní odraz v neobvykle velikém zrcadle… Kačenka se při té podívané válela smíchy po naleštěných parketách a jediné, co jí v danou chvíli scházelo, byla inkontinenční vložka. Zesměšněný nahodil na ksichtíku dotčenou grimasu a slaboučkým boxerským úderem chtěl ztrestat svou přesnou kopii přímo do ciferníku. Jenže ejhle… Kýžený náraz se nedostavil a roztomile sevřená pěstička prolétla domnělou skleněnou deskou bez špetky odporu kamsi do jiné dimenze až do půlky předloktí. „Ups!“ Odskočil reflexivně náš polekaný bručounek a dupl při tom kačce na křídlo tak, že ji rázem přešel smích a káčala si nazlobeně cosi o slonech, hned se však zase rozesmála, protože si nestydatě uvědomila, že její pán je vlastně slůně se vším všudy… Ten si zatím nedůvěřivě prohlížel záhadný předmět před sebou. Až na své rozměry vypadal jako běžné zrcadlo zasazené v masivním mahagonovém rámu. Zaujal ho snad jen nápis nad ním uvedený: „SEE YOUR FURNITURE“… Ať se však díval sebelíp, žádný kus nábytku mu nepřipadal povědomý. Nasadil si v kapse vestičky nalezený cvikr a přečetl si ještě jednou napovídající popisek. „Future“, opravil svůj předchozí čtenářský omyl a zařekl se, že vbrzku navštíví Dr. Voštěpa, aby mu přeměřil zrak a naordinoval nějaké okuláry. Ruku do ohně by za to dal, že ona inzerovaná, vyjevovaná budoucnost bude skryta za prostupnou stěnou. Pohladil po hlavičce svého věrného ptáčka, požádal ho, aby za ním nechodil a poté, ač rozechvěn, vstoupil do dřevěnou obrubou ohraničeného neznáma. Tma. Naprostá tma uvítala ho na druhé straně. „Co to znamená…? Čekají mě temné časy? Nebo smrt? To vím i bez čar a kouzel“, pomyslel si. Zkoušel kolem sebe něco nahmatat, nic nenašel. Zkoušel udělat krok vpřed, ale nebylo nač šlápnout, jako by stál na okraji životní propasti. Když dospěl k závěru, že zde mu pšenka nepokvete, otočil se vzad, chtěje se vrátit zpět a právě to byl zřejmě impuls pro čarovné zrcadlo, aby započalo očekávanou projekci dnů budoucích. Jeho zadní plocha se rozjasnila jako plátno v biografu a na té se spustil zcela realisticky vyhlížející film osudu. Mišánka teskně píchnulo u srdíčka, když poznal, že se odehrává mezi hradbami nejvyšší strážní věže jeho rodného hradu. Nebe zdobily večerní červánky, vál vlahý větřík a pohrával si s plamínky desítek svící, které umocňovaly atmosféru jak kamenného exteriéru, tak bělostně prostřeného stolu uprostřed něj se nacházejícího. Krom voskových svítidel byla tam spousta vybraných jídel a nejedna lahev červeného archivního vína. Toho času se oním romantickým prostředím právě nesla „Sereráda Dona Juana“ malebně vyluzovaná v pozadí stojící skupinkou hudebníků… Jediní dva hodující pak byli Čumákus a princ. Na vrcholku třípatrového dortu, ze kterého ještě nebylo ukrojeno, hrdě oznamovala barevná vlaječka výročí šesti měsíců od seznámení… Ve zvuku hudby nebylo dobře rozumět, o čem si ti dva šveholili, bylo však možné zaslechnout výrazy jako „módní přehlídka“ nebo „degustační večeře“… Po skončení konzumace chopil se páreček číší a odstoupil k nízké věžní zídce nejvzdálenější od pánů muzikantů, aby mohl nerušeně štěbetat o lásce, posadil se na ni a tiché „cink“ s jiskrným pohledem do očí odstartovalo vychutnávání mistrného díla z révy vinné vyrobeného… ale pak… Jakmile čertisko obrátilo číš vzhůru dnem, že pravdy na něm ukryté se zjevily, strčil ho společník vší silou z hradeb dolů a výsměšným hlasem za nebohým padajícím zvolal: „Snad sis vážně nemyslel, že bych s Tebou kdy mohl být, hlupáku…“ a smál se na celé kolo…

Nebe zdobily večerní červánky...

„Ne, ne, ne! Ty zlé, ošklivé zrcadlo!“ vybuchl Míša a proskočil jím zpátky do reality. „Musíme honem pryč, nejhorší démoni ovládají zdi tohohle domu…“ vysypal na svou družku, popadl ji a pelášil ven. Zastavil se, až když už nestačil s dechem, na mnohasměrném rozcestí, pěkný kus od prokletých pozemků. Snažíc se rychle zapomenout na nedávno shlédnuté ošklivosti a přijít na jiné myšlenky, přemýšlel, kterou z cest se vydá. Pěšina vedoucí doprava klikatila se do prudkého kopečku, ojedinělého v jinak rovinatém terénu, rozhodl se jej tedy zdolat, aby se z oné výšiny porozhlédl kudy tudy dál. Zdolávání strmé stráně dalo útěkem vyčerpanému organismu pěkně zabrat, ale impozantní výhled po kraji při dosažení plošiny na vršku stál opravdu za to. Nejpoutavějším tamějším objektem však bylo pozoruhodné čtyřčlenné sousoší. Postavy lidských rozměrů v pláštích dlouhých až na zem s nasazenou kápí tak, že jim do tváří vidět nebylo, stály v kruhu kolem obrovité kamenné koule a každá z nich měla dlaň předpažené pravice položenou právě na tomto tělese. Při bližším zkoumání zjistil, že povrch kulovitého předmětu uprostřed má na sobě vysochané obrazce kontinentů, v oblasti Severního pólu pak byla deštěm naplněná prohlubeň, v níž uhnívalo dávno nevyměňované luční kvítí. Pořádkumilovný Míša ani na moment nezaváhal, vyňal povadlé býlí a místo něj vložil do vázy oslavného monumentu purpurově a bíle probarvenou kytici omamně vonícího šeříku, natrhanou po keřích v blízkém okolí. Při oné výměně musel si stoupnout hodně na špičky a pořádně se natááááhnout přes zmenšeninu naší planety, aby vůbec na Arktidu dosáhl, což mělo za důsledek, že opaskem „dotčená Afrika“ decentně zčervenala a ozvalo se téměř neslyšné „mmmmm“. A protože nesmlouvavý soumrak již vyzývavě vykukoval zpoza stromů, rozhodl se náš zahradníček na této vyvýšenině i přenocovat. Našel si pěkný plácek vystlaný mechovým prostěradlem a krytý jehličnatou markýzou, ještě chvíli se kochal oku lahodící vyhlídkou, a když se na nebi rozzářila první hvězdička, schoulil se s kačenkou do klubíčka a usnul spánkem spravedlivých. Stříbrná Luna vyklubala se z měkoučkého pohodlí mráčkového polštáře, nenápadně posvítila překrásnému spáčovi do lůna, další svůj paprsek zasunula do nejcitlivějšího impaktního kráteru a dělala si dobře. Do této samohanné idylky odhoukal kdesi schovaný sýček půlnoční oznamovací povinnost a podivné události nabraly rychlý spád. Na temné obloze se zablesklo a zaburácel dunivý hrom… Tajemné postavy ve zmiňovaném sousoší rozpálily se takovým žárem, až téměř zprůhledněly, pak ale horkost ubrala na intenzitě a ve výsledku je změnila v průsvitné přízraky zářící každý jinou barvou. Spodní lemy jejich plášťů odlepily se z žulového podstavce a všechny čtyři světélkujíc vypluly pomalu vzduchem směrem k postýlce z mechu a kapradí... Tradičně ne příliš spavá kačenka procitla, uviděla blížící se démony a dříve než hrůzou omdlela, stihnula přidušeným pípnutím probudit svého pána. Ten však – vnímajíc prapodivnou atmosféru – nechal očka zavřená a čekal, co se bude dít. Nadpřirozené bytosti rozmístily se kolem přírodního lože a jedna z nich, rudým jasem se vyznačující, pravila strašidelně hlubokým hlasem: „Bratře, sestry… Konečně se našel člověk, který si váží nás, pozemských živlů a květinovým holdem umožnil nám v dnešní hodinu duchů po dlouhé době spolu zase porozprávět. Já, pán ohně, navrhuji, abychom se mu za tento čin po zásluze odvděčili a nějakou drobností život mu usnadnili…“ dořekl a šlehnutím pohledu zpopelnil dva kolem letící netopýry, kteří mu v posledních dnech a nocích na hlavu a ramena neustále srali… „Nápad hodný gentlemana“ pronesl o něco vyšší hlas z blankytně modré kapuce… „Není to tak dlouho, co byl celý ve mně… Zmítal se, kopal a býval by byl zůstal můj, kdyby mu jakási kouzla nepomohla… Nicméně… Je dobře, že přežil… Já, paní Voda, dávám mu tento křišťálový rampouch… V okamžik jeho rozlomení bude svou myslí ovládat veškerá tekutá skupenství na hony daleko, a to po dobu naprostého soustředění.“ Rozprostřela na zem hedvábný kapesník a na něj položila malý, lesklý předmět. „Musí to být výjimečný tvor, když unikl jisté smrti i propadajíc mým jsoucnem“ zaševelil vládce větru, sklonil se a přidal na textilní podnos druhý exponát. „Tento kožený váček obsahuje závan mého dechu… Po rozvázání zdrhovací tkanice ovládne jeho majitel silou své vůle na přiměřený čas švitořivý vánek i nejmocnější uragán, stejně tak všechny stupně sil vzdušné škály mezi nimi.“ Mírně nakloněná kápě jejich sestry Země nasvědčovala tomu, že si obdarovávaného bedlivě prohlíží. „Jeho roztomilé ťapání po mém povrchu je vzrušujícím zpestřením každého dne tohoto jinak nudného světa… A když jeho šikovné prstíky hladily mi předevčírem kun..uchn, uchn, uchn – rozkašlala se – trávu… v sadě pod třešinkou… byla to, věru, slast…“ Povzdechla si, zašmátrala v kapse a přidala do sbírky platinový čtyřlístek. „Ukroucením každého lístečku a jeho zasazením do zeminy otevře se pěstiteli na 24 hodin pro ostatní neviditelná podzemní skrýš s nejedním příjemným překvapením…“ Pohledy hlav bez tváří všech tří dárců se pak v očekávání otočily směrem k úvodnímu jiskřivému řečníkovi. Ten zalovil v náprsní tašce, vytáhl úzký potištěný papír, důležitě se odmlčel a pronesl: „Zde (ukázal na odiv) je poukázkový šek předplatného na OHNÍČEK – časopis pro nejmenší, a to na celých pět let dopředu…“ Následovaly tři vteřiny nevěřícného ticha… “Csss, dej mu něco pořádného, tenhle plátek ani neznáme…“ ozvalo se nečekaně šeptem odkudsi, až se přízraky začaly podiveně rozhlížet… Polekaný Oheň tedy raději ještě rychle vytáhl z oblasti klopy jakýsi špendlík s plápolajícím, ale studeným plamínkem místo hlavičky a vzápětí o něm prozradil, že jeho světlo pronikne i tam, kam zrak smrtelníka nemá šanci nahlédnout. Funkčnosti prý pozbude v ten okamžik, kdy bude zabodnut do živé tkáně, čímž ale na oplátku na pár minut zdesetinásobí dovednosti a sílu bodnutého. Poté se celý kvartet živlů letmo přesunul na mýtinu a hrál si na slepou bábu tak dlouho, než jej zahoukání sovy vrátilo do kamenné podoby zpátky na podstavec. Míša otevřel svá rozespinkaná kukadla, zvědavě zamžoural na svou bohatou výslužku, přitáhl ji k sobě, zabalil do krajkového hedvábí a zastrčil do záňadří s tím, že si ji důkladně prohlédne až ve stavu naprosté bdělosti.

Jen co ráno skřivan spustil svůj cvrlikavý koncert jitřní radosti, vyvedl kačenku z mrákot rosou slitou z listů lopuchu, usadil se na kmen vyvráceného stromu, rozbalil heboučký uzlíček vzácných dárků a jeden po druhém zkoumal svým laickým čidlem zraku. Sžírala ho nezměrná touha hnedle všechny vyzkoušet, ale věděl, že dva z nich jsou co do použitelnosti jednorázové, jeden „čtyřrázový“ a byla by velká škoda vyplýtvat nevšední pomůcky jen tak zbůhdarma. Vzal tedy do ruky alespoň kouzelný špendlík, na jeho hrot nasadil kuličku užmoulanou z téměř ztuhlé, přisednuté pryskyřice  (aby se nějakým nedopatřením nezapíchl kam nemá a nepozbyl tak primární funkce), a jak tak prstíčkama pečlivě domodelovával poslední kosmetické úpravy ochranné čepičky, zjistil, že vidí svou nohu. Na tom by ještě nebylo nic tak podivného, kdyby si nebyl stoprocentně jist, že má na sobě nazuté škorně a přesto se teď dívá na zcela bosý hnát. Hlavička spínací potřeby švadleny byla totiž v zorném poli v přímé linii mezi okem a botou, plnila tedy svou odkrývací povinnost. Badatel uhnul píchátkem stranou a hle – zase byl obut nejen pocitově, ale i vizuálně. Nyní zaměřil svůj „upgradeovaný“ pohled na přírodní sedátko pod sebou. Kůra z něj rázem zmizela, zato se objevila početná rodinka hodujících červotočů, a když „si posvítil“ na měšec u pasu zavěšený, shledal jen obnažené zlaťáky nepřirozeně mu v oněch místech levitující… „Šikovná blbůstka“ pousmál se, pečlivě sbalil a uložil propriety a vydal se poděkovat štědrým nočním návštěvníkům. „Děkuji vám, drazí patroni… O vaší existenci již dávno vím, ale konečně jsem měl příležitost vás poznat i jinak, než jako součásti svého těla, tj. trn v patě, oheň v srdci, vodu v koleni a větry…“. S těmito slovy každého z nich pohladil po zátylku, z jedné z dlaní vyškubl svůj poukaz na obrázkový měsíčník pro haranty a přesunul se blíže k srázu očíhnout, kam povede své další kroky. Ať ale koukal jak koukal, nenapadala ho žádná indicie, která by mu napověděla s výběrem správné cesty, seběhl tedy z výšin dolů a vyrazil přímo za nosem.  

Mašírujíc sluncem zalitou krajinou ustavičně dumal nad tím, jak a kdy nejúčelněji využije nabytých suvenýrů. „Co kdyby poručil vichřici, aby ho odnesla přímo do mlýna?“, napadlo ho. Z pochopitelných důvodů však shledal tento způsob přepravy velice riskantním a myšlenku rychle zavrhl. Uzrávalo v něm však rozhodnutí, že odpoledne vyzkouší svou přenosnou skrýš… „Vždyť mi přeci zbudou ještě tři další pokusy a je důležité zjistit, jaký konkrétní prospěch z nich mohu mít…“,  odůvodňoval si pádnými argumenty vítězství své neutuchající zvědavosti… Mezitím se na pěšině v dáli objevili nějací dva protijdoucí, respektive protijdoucí a protijedoucí… Byl to parkinsonem postižený, bělovlasý stařec, který před sebou z posledních sil tlačil invalidní vozík s celkem pohledným mladým mužem, značně opáleným a polámaným. Míša slušně pozdravil a uklonil se dědečkovi tak, že se hlavou dostal až mezi opěrky na ruce zmíněného povozu. Kačenka pohoršeně odkašlala. „Dobří lidé, buďte tak hodní a povězte mi, odkud přicházíte a zda jste cestou nepotkali nějaký prastarý, opuštěný mlýn…“, zeptal se. Děd spustil cosi o vzdálené ostrovní zemi, ale dotazovanou nemovitost prý nikde nespatřil. „A co Ty, Ikare? Pořád někde lítáš, neviděl jsi něco takového?“ směřoval pobídku na své jedoucí břemeno. Mladík si nejprve řádně nahnul z Red Bulla, nestydatě si bez použití paravanu vyměnil vložku Always, přifoukl plovací křidélka na rukách a poté povýšeně informoval přítomné, že nad takovým stavením tuhle letěl, že je odsud asi dva dny vzdálené. Pak houkl „hyjé“ a pocestní se rozloučili.

Skvělá zpráva o blízkosti cílového bodu nalila princátku bujarou krev do žil. S optimistickou notou hvízdanou mezi pysky putoval ještě dobré tři hodiny takřka pustou nížinou, kde jen tu a tam prohopsal zajíček či prolétla vlaštovka, a když už Polednice byla ze své šichty dávno doma, zastavil se a vyňal z náprsenky čtyřlístek. Rozhlédl se kolem sebe, není-li někým šmírován, uloupl jeden lupínek, podřepnul si a ostrou šťopkou ho zatlačil do hlíny před sebou... Ozval se pukavý zvuk. Podél sazenice se vodorovně vyrýsovala tlustá čára, přibližně metr dlouhá a prohnula se do tvaru zdeformovaného půlkruhu tak, že vypadala jako šibalský úsměv. „Koutky jeho rtů“ se pak mnohem víc roztáhly, obloukem spojily a přeměnily své oblé rysy na obdélník, na výšku položený. Z jeho postranic se sopečně zakouřilo, vyvřelo pěkných pár bochánků žhavého magmatu a celý geometrický útvar se následně s bublavým doprovodem utopil kamsi do nitra země... Když se sirnatý dým rozestoupil, zel před naším vykuleným zvědavcem temný, co spižírna velký vstup do podzemí, s pozvolným hliněným schodištěm, doplněný zábradlíčkem z kroucených kořenů nedalekých břízek. Míša chvilku váhal, nicméně vzápětí už opatrně sestupoval vstříc neznámým výhodám. Na posledním stupínku se zastavil, upřeně se zadíval do černé kobky a zvažoval, zda se neobrátí a nenechá temné místo se zatuchlým vzduchem raději neprozkoumané... Kdepak. Není přeci žádný zbabělec. Sebral malý bílý oblázek a  vhodil ho dovnitř... Ticho... „Leštěný mramor tedy na podlaze zřejmě nebude“, zavtipkoval si v duchu... Dva opatrné krůčky kupředu a stále nevěděl, na čem je, nyní už ale začínal brumlat... „To si snad mám zahrát na Stvořitele a zvolat – Budiž světlo?“ ...“CINK“... ozvalo se současně s dozvukem posledního slova a místnost byla rázem zalitá jasem neznámého původu. No... Místnost... Navštívené prostory připomínaly spíše čerstvě vykopaný hrob s otvorem z boku než skrýš hodnou šlechtice. Jílovité stěny, strop i podklad hovořily jasně o odbyté práci mistrů zednických... V současném uživateli této přeskromné komnaty se mísil pocit překvapení a zklamání, větší podíl však měl druhý zmíněný. Už vůbec mu nepřidala na radosti zmatená myš, která svou chodbičku vyústila právě do těchto míst a polekaná z nečekané situace rozeběhla se k východu, přímo proti Míšovi. „Jedeš?!“ houkl na ni... „CINK“ ........a k jeho nezměrnému úžasu seděla náhle neméně šokovaná krysa ve fungl novém hadrovém Velorexu a s předníma nožkama na volantu udržovala stále stejný kurz. „Zmizíš, Ty jedna potvoro?!“, ukročil stranou dovtípivší se napadený a nájezdník se skutečně beze stopy vypařil i se svou károu. „Jůůůůůůů… Nejspíš všechno co vyslovím, tak se splní… Musím si to sice ještě ověřit, ale je-li to tak… mmmmmmm…“, přemítal si nadšeně v hlavě a pohotově odstartoval testovací program…

Míša se s chutí pustil do všech naporoučených dobrot a liboval si, jaký dostal užitečný dárek. Když spořádal poslední soustečko, natáhl se na lože, zabral se do zajímavého čtiva a po nějaké době usnul, ani nevěděl jak. Probuzení na měkoučké podušce patřilo v jeho cestovatelském období rozhodně k těm příjemnějším, avšak za jak dlouho vyprší výhoda azylového pobytu nebylo mu známo. Tento fakt maličko kazil náramnou pohodičku, ale napravilo jej vyřknuté přání o vlastnictví budíku s odpočítáváním zbylého času. Jeho ciferník ukazoval necelých osm hodin a náš malý čaroděj jal se vybavovat a zásobovat na další pouť. Jídlo, pití, šatstvo, hygienické potřeby, bublifuk, papírový drak a spousta dalších, nezbytně nutných věcí sneslo se s mnohým cinkáním přímo do stejným způsobem získaných zavazadel.
Jakmile měl všechno spakováno, zapřemýšlel ještě o nějakém urychlení svého přesunu do kýženého cíle a vzpomněl si na vyprávění starého hradního štolby o jakémsi létajícím koberci, který člověka odnese kam si poručí. Vyřknul tedy tuto speciální žádost, ozvalo se BING, u nohou mu přistály dvě krabice – jedna veliká a druhá malá – a na té větší byl přišpendlen zažloutlý dopis. Jsa udiven roztrhl obálku a začetl se do jeho řádků psaných švabachem. Byla to omluvná korespondence následujícího znění:

„Vážený spotřebiteli, Vámi vyžadovaný produkt je jediný na celém světě a tento kus je právě v užívání Usamy Al-Ládina, který na něm letí prý nakupovat do Světového obchodního centra v Novém Yorku. V nabídce však mám modernější a spolehlivější zboží s obdobnou funkcí, zasílám Vám dvě létající parkety s přezkami (stačí nazout na botu) a létající plovoucí podlahu pro případ cestování s vícero zavazadly. Omlouvám se za případné nepříjemnosti, s úctou

Džin z lampy“

Souběžně s dočtením posledních písmen ozval se GONG oznamující posledních 180 minut do uzavření úschovného objektu. Princátko už neshledávalo potřebným déle se zde zdržovat, popadlo krosnu, kufr, větší z beden a už zdolávalo deštěm skrápěné bahnité schodiště. Jakmile dosáhl travnatého terénu, odložil si břemena a chtěl se vrátit zpátky pro deštník, země se však okamžitě scelila, vstupní díra zmizela a k obrovskému zklamání i veškeré věci z ní vyzískané.

Pršelo, že nebylo vidět dál než na pár kroků a větší z obou zmoklých slepiček přemýšlela, co asi budou v této pustině bez střechy nad hlavou dělat. Vytvoření mrzáka z dosud hezkého trojlístku za tímto účelem shledala jako hřích prvního stupně, stejně jako poroučení vodě, aby ji už více nebombardovala… „Kdybys mi raději poradila, kam se teď schováme, místo rytí zobáčkem v zemi… Fuj, žížala…“ zkřivil Míša držtičku při pohledu na počínání své družky… „Takové nechutnosti moje společnice papat nebude“ zaláteřil, podřepnul si a s neskrývaným odporem jí uzmul onu slizkou červenou nudli. Nebyl to ale hermafroditní tvor, co právě svíral mezi palcem a ukazovákem… Byl to jakýsi cár červené látky… ne… byla to blátem umolousaná stužka… Stužka a na ní přivázané dva oříšky… „…to ale přeci není možné…“ brumlal si a roztěkaně se snažil probít svůj přimhouřený zkoumavý zrak skrz všudypřítomné dešťové závěsy, marně. Vytáhl tedy z klopy pečlivě zapíchnutý kouzelný špendlík, předpažil a přes jeho hlavičku to zkusil ještě jednou. Jako za jasného dne viděl v dálce asi tucet štíhlých topolů, kterých jistě při včerejším slézání do krytu nikde vidět nebylo… Kolem nich se obtáčela zurčivá říčka a kousek po jejím proudu… mlýnské kolo a u něj zchátralé, opuštěné stavení, které však v danou chvíli bylo tím nejkrásnějším na světě… „Kačenkóóó, jsme tadýýýý!“ Zajásal Míša, políbil čarovné „ukazovátko“, zbytek čtyřlístku, který jej skutečně NEJEDNOU překvapil, a rozeběhl se k díře ve zdi, které se v odborné terminologii říkává „dveře“… Celý promočený proklouzl skrz rozpraskaná futra a v očekávaném šeru zvažoval, zda obětovat krůpěj své vzácné modré krvičky, anebo najde jiné řešení, jak „rozsvítit a poklidit“. „Za zkoušku nic nedám“, řekl si, rozepnul kalhotky a po třech minutách usilovných představ a ručních prací zkropila podlahu notná dávka jiné, pilně naspořené tělesné tekutiny. Jestliže rudé kapky kdysi upravily rezidenci během několika vteřin, potvůrkám s ocáskem na to stačila poloviční doba. Samohanák rychle zkontroloval kukačky, zda jsou stále na svém místě a uspokojen -již podruhé v krátkém časovém intervalu- zamířil k rozpáleným kamnům usušit mokré šatstvo a prohřát zkřehlé údy. Při této ohřevné činnosti zvažoval, nebylo-li by lepší odložit návštěvu pekla na jiný den, ale jsa odpočat a pln energie usoudil, že není důvodu s vizitou otálet. Jakmile rozvěšenou tkaninu bylo opět možno považovat za suchou, oblékl se, přistoupil k vchodovým hodinám, vylezl si na štokrle a bedlivě je zkoumal… Coby laik neshledal na nich vůbec nic zvláštního, snad jen, že ještě neviděl dřevěného ptáčka vylétnout z domečku a ohlašovat nějakou hodinu. „Třeba mi něco ukáže můj pichlavý pomocník“ napadlo ho a hned svou domněnku otestoval. V očarované vizi stroj času zprůhledněl a za ním se objevilo nepředstavitelně rozlehlé jeskynní prostranství, jehož stěny i strop jakoby hořely a žár tento osvětloval nekonečné řady velkých měděných kotlů vedle sebe vyskládaných a pod každým z nich plápolal oheň, každý svým čertem obhospodařovaný.

„S chutí do toho a půl je hotovo“, pronesl směrem ke kačence, když zapíchl magickou proprietu zpět na své místo, útka však vystrašeně couvla k malované truhle, zobáčkem z ní sundala jutový pytel, přitáhla ho k Míšovi a vlezla si do něj. „Ty nechceš, aby Tě viděli?“ podivil se trošku, přesto ale sebral  hýbající se žok, opatrně ho přehodil přes ramínko, zhluboka se nadechl a zastavil kmitající kyvadlo... Kukaččí komůrka se rázem otevřela, jenom místo pelešivého ptáčka z ní vykoukl maličký černý rarášek. „Kdo jsi a čeho si žádáš?“ zeptal se, a zvědavě si narušitele prohlížel od hlavy až k patě. „Jsem korunní princ Miguel de Cervantes y Nkognito a potřebuji si promluvit s panem Luciferem v naléhavé záležitosti...“ vysypal ze sebe ten. Umouněná postavička zaraženě nadskočila a zabouchla za sebou vrátka. Okamžik se nic nedělo, poté se ručičky na ciferníku roztočily jako vrtule a dvířka nad nimi se začala směrem dolů protahovat a rozšiřovat, až dosáhla úrovně podlahy a tudíž i velikosti pro průchod lidské bytosti dostačující. Následně se se skřípěním otevřela a vyjevila stejnou scenérii, kterou bylo možno prve vidět za pomoci daru jednoho z živlů. „Račte mě následovat“ ozvalo se odkudsi od země... Před chvílí zmizevší pidižvík pokývnul hlavou směrem dopředu, naskočil na svou koloběžku a rozjel se kupředu úzkou cestičkou mezi očouzenými nádobami s vařícími se hříšníky. „Čágo béélo!“ ozvalo se z jedné z nich a vysoko vytrčená levice pološílené Terezky, právě sjíždějící lupy z kštice svého topiče, zdravila kolem procházejícího známého. Hnedle z té vedlejší na něj hrozila seškvařenou pěstí Baba Jaga a její zlostí mrštěná zubní protéza nechtěně trefila dopravní prostředek jedoucího raracha. „Přiložte tam té čubce, ať ji přejdou roupy!“, křiknul vztekle na výheň obstarávající personál a brumlajíc cosi o tvrdé šichtě pokračoval ve své průvodcovské misi. Spolu se svým následovníkem putovali ještě pěkný kus, než se před nimi objevilo vysoké kamenné pódium. Jeho hlavní dominantou byl gigantický zlatý trůn, po jehož bocích zmítali se v okovech spoutaní žlutí draci síru z nozder dštící, a vedle nich pak stáli v pozoru členové služebnictva nejmocnějšího pána pekel. Za touto potvorami přehuštěnou vyvýšeninou vyčnívalo ústí ohnivě zářícího, do země se stáčejícího tunelu, který v případě potřeby propojoval veškeré pekelné divize světa. Když maličký ceremoniář dosáhl předepsané vzdálenosti zastavil se, hluboce se uklonil a oslovil bytost na vladařském stolci sedící... „Vaše nejtemnější eminence, přivádím Vám zde přítomného prince ...ehm... Miguela Desertcosi Ikopyto..., jež přišel tajným vchodem pro živoucí a žádá o slyšení u Lucifera...“ dořekl, a ještě v předklonu odšoural se i se svým vehiklem stranou. „Jsem Amálkus, vicelucifer zdejšího pekla a zastupuji svého přímého nadřízeného, kterému je toho času pozastavena činnost. V jaké záležitosti ses opovážil přijít až sem, zemský červe?“. Zemské ponravě se oslovení ani trochu nelíbilo, ale z pochopitelných důvodů raději spolkl své ohrazení, zaťal pěstičku a zahájil vyjednávání. „Zdravím Vás, Vaše nejtemnější eminence...“, začal, neboť si na rozdíl od „jiných“ správné oslovení pamatoval...„ ...přicházím ve věci prosby o odpuštění trestu čertovi Čumákusovi... Netroufal bych si být zde z nějakých charitativních pohnutek, moje žádost je čistě hříšnického charakteru, rád bych totiž se zmíněným ďáblem nějaký čas obcoval. Jako protislužbu nabízím svou duši, která by po mém skonu připadla výhradně Vaší instituci...“. Reakce na tato slova byla zcela nečekaná. Vládce temnot vyskočil z trůnu jako vosou bodnutý, nebezpečně vyhlížející trojzubec se mu v pařátech vzteky třásl a z jeho očí sršela nenávist... Ostatní rohaté potvory zůstaly stát jako opařené, jednomu z chlupatých lokajů vypadl z rukou stříbrný tác a pochutiny z různých odřezků lidských těl rozkutálely se po podlaze. „To je ale nehorázná drzost!!“ vyštěkl dopálený boss. „My nejsme žádná dobročinná organizace, Ty jedno oprsklé vyžle! Nemám nejmenší zájem na vysvobození Lucifera z jeho nynější zasloužené podoby, a přímo se rozplývám blažeností z nevědomosti, kde je mu vlastně konec! Chopte se toho smráděte a dejte ho vařit do nejmučivějšího kotle!“. Rozkřikl se na své pohůnky. „...Lucifera...???“ opakoval si překvapený štvanec, nevěřícně hlavou kroutíce... Kukačkový inteligent přicupital ke svému démonickému pánovi a tlumeným hlasem ho opatrně informoval, že jím požadovaný úkon je v rozporu s Pekelným řádem, kde paragraf č. 903 káže umožnit každému člověku skrz mlýnskou zeď příchozímu bezpečný odchod bez újmy na zdraví. „V tom případě tímto měním Pekelný řád“, houkl s křečovitým úsměvem do éteru ponaučovaný a gestikulací popohnal své podřízené k dokončení rozkazu. Šest z nich si to v rytmu rachotícího řetězu zamířilo s bojovně namířenými vidlemi k neoprávněně odsouzenému. Tomu se však představa ovárku z jeho rozkošných kolínek vůbec nezamlouvala, vytáhnul tedy čarovný kožený váček a oslovil vrchní velení ještě jednou, o poznání hlasitěji a důrazněji... „Vstoupil jsem do vaší říše dobrovolně a v míru, když nechcete přijmout můj návrh, nechte mě zase v klidu odejít, není přeci žádoucí, abychom na sebe používali hrubé síly...“. Hurónský smích rozezněl se z mordy zákeřného vůdce a znásobený ozvěnou působil vcelku děsivě... „Tak mládenec na mě vytáhne pytlík a chce mě s ním zastrašovat... CHA CHA CHA CHA... Taky mám jeden, ale ještě mi ho neamputovali, podívej... CHA CHA CHA...“ – povyhrnul svůj kilt a dal tím v odiv odporný měch velikosti kokosového ořechu, porostlý jemným chloupkem až k holením sahajícím. Ukončemež už tuto trapnou frašku... Na něj!!“

Míša nečekal, až se k němu připlouží zle zahlížející rohatá eskorta a rozvázal těsně zaškrcenou tkanici dárku od větrného živlu v dlani svíraném. „PŠŠŠŠŠ“.... ozvalo se, jako když se vypouští nafukovací lehátko, svěží vánek načechral jeho blonďaté kadeře a pohrával si s nimi až do vyslovení očekávaného pokynu. Nepřirozeně rozevlátá hříva zaskočila a na zlomek vteřiny zarazila blížící se ozbrojence, čehož využil současný pán větrných sil a suše pravil: „Orkán a tornáda na vás, vy bestie špinavé, ať se proletíte tou dírou tam vzadu... Vybavení vaší bídné fabriky nechť je vám přibaleno s sebou...“. Princovy vlasy zplihly, v celém prostranství rozhostilo se dusné ticho, snad i praskání ohňů udělalo si malou pauzu a všichni sporu zúčastnění po sobě jen nechápavě pokukovali. Konečně odkudsi z dálky dolehl sem nějaký podivný hukot, který se neustále zintenzivňoval... Jeden z čertů vyplázl posměvačně jazyk, ale tento akt byl jeho posledním dobrodružstvím, neboť obrovskou rychlostí prosvištivší, do tunelu směřující kotel urazil mu šklebící se palici. U jeskynního vchodu vytvořily se po obou stranách od země až ke stropu dva mohutné, prachem zšedlé vzdušné víry, zamířily si to pozvolna směrem k otevřené „tubě“ a centimetr po centimetru pohlcovaly vše, co jim stálo v cestě. Přímo mezi nimi hvízdal si orkán svůj veselý kvapík, a kdo ho zaslechl, byl jím doslova „unesen“... Úplné bezvětří panovalo pouze na nepatrném ostrůvku osídleném vyhrávajícím válečníkem. Když jej míjela jedna z kovových nádob, zaslechl z jejích útrob nejistě znějící tázavá slova „Letím, nebo jsem tak sjetá?“, kterážto mu i přes napjatost situace vyloudila na tváři nesmělý úsměv. Netrvalo dlouho a pekelná hala zela naprostou prázdnotou. Rozlehlá pláň, kam jen oko dohlédlo, nikde ani zrnko písku. Vítěz bitvy neváhal, otočil se a pádil po ní k únikovému východu, aby jej dosáhl dříve, než pomine účinek jeho foukavé zbraně. Stalo se tak však nečekaně brzy. Z přepravního otvoru ve skále vytryskla o zálohy posílená armáda rozzuřených čertisek na svých vidlích letících, a velmi rychle ukrajovala vzdálenost k objektu své pomsty. „Co teď?“ panikařil prchající. Věděl, že exčtyřlístek použít nemůže, protože do kamene lísteček nezasadí. Desetinásobná síla by mu byla proti takové přesile naprosto k ničemu a co s rampouchem, když voda je až u mlýnského kola, a i kdyby ji sem dostal, tak by ho v tom stresu nenapadlo, jak s ní naložit… A jiná tekutina tady… „TEKUTINA?!“ rozbřesklo se mu v hlavě, zašátral po kousku křišťálového ledu a rozlomil ho právě v okamžiku, kdy jej dostihl nejhbitější z letky… „Ať se všem čertům zastaví krev v žilách!!“ vyjekl polekaně, když ucítil na své paži čísi chlupatou pracku… Nožičky se mu rozklepaly strachy, bál se byť jen ohlédnout, ale když tak učinil, viděl podařený efekt své důvtipné myšlenky. Všechna ta stíhající havěť popadala ochrnutá k zemi, někteří vzduchoplavci se „nešťastnou“ náhodou a setrvačností dokonce nabodli na dopravní prostředek pronásledujícího kolegy před sebou. „Teď se hlavně musím soustředit, aby to vydrželo, než se dostanu ven“ říkal si podvědomě a pokračoval v úprku za denním světlem. Už viděl toužebně vyhlížená vrátka, nějakých pět set metrů a má tu lapálii za sebou, když najednou - „PRÁSK!“ – skolila ho rána do týla. Ležel celý potlučený na bříšku, pytel s kačkou mu při pádu vylétl z ruky kamsi do dáli a co hůř, soustředění bylo tatam. Snažíce se vstát pocítil na zádech mezi lopatkami čísi došlapující kopyto… „Říkal jsem Ti, že se jmenuji Amálkus… Jména pekelníků obsahující koncovku -kus- označují šlechtický původ, tudíž nepatřím k obyčejným čertům, na které možná platí Tvoje směšná zaříkadla, já jsem v odborné literatuře popisován jako démon…“ vychutnával si svůj triumf jenerál. To už se začali sbírat i jeho pochroumaní pěšáci a jediným možným východiskem bylo nyní třetí záchranné peříčko, jenže i kdyby se dopadený rozhodl svou věrnou průvodkyni obětovat, nebyla v dosahu. Do tohoto přemýšlení dirigoval jeho přemožitel své pomalé poddané… „Přivalte zpátky kotlíky, doneste mi trůn, někdo pojďte spoutat toho parchanta, sakra, neflá…“ nedořekl, protože jeho slovo přerušila ohlušující rána… „TUFFFF“… V otevřených kukačkových dveřích stálo osmipalcové bronzové dělo s lafetou, projektil z něj právě vystřelený trefil vicelucifera přímo doprostřed hrudního koše, a nekompromisně jej odmrštil na hony daleko. Dýmající kanón o kus popojel a kolem něj se na bitevní pole začalo valit vojsko zbylé z křižácké výpravy čítající na pět tisíc nejudatnějších bojovníků, v čele s biskupem Giovannim z Asissi, který při nešťastném kontaktu s tureckou šavlí v potyčce u bran Jeruzaléma přišel i o zbylý obsah trenýrek, a nosí tak tanga s nitkou zaříznutou jak vzadu, tak vpředu. Burcující církevní hodnostář mával nad hlavou dopisem poslaným kdysi po kačence s výzvou k dobytí pekla (čímž by došlo k potření hříchu a tím i nevěřících u samého zdroje) a podrobným popisem, jak se do něj dostat. „Bijte se pro očištění světa a pomozte novodobému Spasiteli v boji za křesťanskou myšlenku!“… Za vzor uváděný vyskočil jako čiperka, sebral své hýbající se zavazadlo a běžel vstříc vítaným zachráncům. Jejich ve svěcené vodě namočené hroty šípů a ostří mečů sklízely impozantní úspěch a oblast ozbrojeného konfliktu změnila se na krvavá jatka. Až do chvíle, než se z pořádné šlupky vzpamatoval u pódia ležící Amálkus. Vstal, rozhlédl se po katastrofě v jeho domě se dějící, z plných plic zařval kletbu „FOSSIL HOMINES!“ a máchl přitom trojzubcem… Ihned po doznění tohoto zaklínadla Míša ucítil, jak mu nesmlouvavě zkameněly nohy, ocásek, bříško, prsíčka, ručičky, krček, a pak už nevnímal vůbec nic, stejně jako všichni ostatní přítomní členové lidského pokolení. Do bezbranné expozice tisíců pískovcových soch rozbušily se ničivé údery kopyt přeživších čertů, zatímco jejich mocný pán vydal se osobně najít prapůvodce všech vzniklých problémů. Náhlá změna stavu a teploty těla majitele rozhodila kouzelný trojlístek. Uvězněn v poslepovaných zrncích křemene nemohl logicky plnit své naslibované funkce, a protože by tím byl živel země uvalen do hanby, musel jednat, a sice tím nejjednodušším způsobem, jakým mohl. Za cenu druhého lístečku přetvořil umělecké dílo kamenné zpět na nesrovnatelně krásnější, z masa a kostí. Znovuzrozený princ stál chvíli jako v mrákotách, pak ale honem kličkoval mezi nehybnými křižáky k pár metrů vzdálenému východu, než ho zmerčí satanáš. Jenže ouha. Ve dveřích napěchovaní, zkamenělí vojáci ucpali neprodyšně únikovou cestu. Bylo jich tam tolik, že jakákoliv myšlenka na jejich včasné odstranění byla nereálná. „Je to vůbec možné? Nešálí-li mě čich, ten kluk je zase oživlý…!“ povídal si zřejmě sám pro sebe pátrající ďábel… „Snad už jsi pochopil, že člověk mě zkrátka zabít nemůže, stejně jako já začínám chápat, že na Tebe neplatí z nějakých neznámých důvodů žádné čáry… Nevadí, zaškrtím Tě holýma rukama…“ chvástal se pak nahlas… „Píp, píp, píp“…ozvalo se z pytle pevně třímaného v rukách obětního beránka… Ten jej rozdělal, nechal z něj vyběhnout kačenku, vzal ji do náručí a ta ho nataženým křidýlkem pobízela k třetí sebezáchraně. Co měl nešťastník dělat. Buď zahynou oba, anebo se zachrání alespoň jeden z nich. Pohladil kačenku po hlavičce, dal jí pusinku na zobáček, kde se nyní slily slzička lidská s tou ptačí, tiše pronesl „…děkuju za všechno… odpusť, prosím…“ a vytrhl černý brk právě v okamžiku, kdy je zbystřil orlí zrak rozpáleného démona. „ÁÁÁ, už Tě mám… Připrav se na bolestivou… Čumákusi?!?“ zalapal po dechu zírajíc vyděšeně na známou zástupkyni vodního ptactva… „Jak… Jak ses mohl opovážit vrátit se… a v této podobě…?“ blekotal překvapeně dál… Neméně vykulený Míša potřeboval jen okamžik, aby se mu všechno srovnalo v hlavě… Taktak, že neupustil smrtící peříčko, teď ho naopak svíral, co nejvíc to šlo… Pakliže byl ochoten dát na oltář to němé zvíře, nehodlal tak rozhodně učinit se svým milým. Aby předešel riziku ztráty fyzického kontaktu Čumáčkova péra se svým tělem, prostrčil ruku s oním klenotem za opasek kalhot v oblasti bederní a nacpal si ho do zadečku… „NÉÉÉÉÉ TO NESMÍŠ!!!“ zaječel Amálkus a vrhnul po něm trojmístným bodcem. V momentě análního zásunu se kačenka rozzářila oslepujícím světlem, ve zlomku vteřiny stál místo ní Čumák a hbitým pohybem ruky lapil letící trojzubec. „Děkuji Ti za vysvobození, lásko… a Tobě za navrácení žezla“, mrknul na svého pracovního soka. Ten se však vůbec nechtěl tak snadno vzdát svého úřadu… „Mí drazí poddaní... Vrhněte se na ně a oba je roztrhejte na kusy! Když se Lucifer takto paktuje se smrtelníky, nemůže přeci dobře vládnout nadřazenému peklu!“ S těmito slovy si plivnul pod nohy a sám zbaběle zmizel ve vyšlehlých plamenech. Několik stovek zbývajících, lobotomií zpracovaných čertů seskupilo své síly do úhledného šiku, a formace tvaru půlměsíce vyrazila na rozhodující steč. „Korunovační klenot už dnes své mocné kouzlo vykonal, zbývají mi jen tři menší…“ pošeptal vysvobozený do ouška vedle stojícímu princi, který se bál, usmíval a rděl zároveň… Tichý hlas nenasadil z důvodu bezpečnosti, nýbrž kvůli zakrytí své neodolatelné touhy k miláčkovi alespoň přivonět… „Uteč do mlýna, budu krýt Tvůj ústup… Kdybych nepřišel do zítřejší půlnoci, vrať se domů…“. Políbil nejsladší krček na světě, naposledy se podíval do blankytně modrých studánek, šlehl od pasu strženým bičem směrem k východu a blokující sochy rozpadly se rázem v prach. Následně se obrátil čelem k nepříteli, a to právě včas, neboť desítky vraždychtivých vidlic již letěly vzduchem. Většina z nich, naštěstí, minula cíle, některé odrazil trojzubcem, jiným změnil směr letu použitím biče. Jedny však, zrovna ty nejmenší, zastavit nedokázal a z probodnutého stehna rozřinula se mu rudomodrá krev. Další bodná rána – mezi lopatky – nebyla zdaleka tak bolestivá, jako překvapivá… To Míša z citů jemu (zatím) nevlastních „věnoval“ mu svůj tolik oblíbený špendlík. Jakmile tak učinil, rozeběhl se ke dveřím, doslova jimi proskočil a teprve pak se odvážil ohlédnout. V rychle se zmenšující vchodové skulině zahlédl ještě jakéhosi obrovského ohnivého muže, kterak za pomoci bojových nástrojů rozmetá na cucky bezzubě vyhlížející shluk černých chomáčů, poté nástěnné hodiny dosáhly původního vzezření a uklidňující „tik tak“ napovídalo, že nebezpečí bylo konečně zažehnáno… Venku byla tma jak v ranci, vítr se pořádně opíral do okenic a v komíně si opět notovala kvílivá meluzína. Ručičky na ciferníku kyvadlového časoměřiče ukazovaly druhou hodinu ranní... Náš malý velký hrdina usedl ke stolu osvícenému dlouhou bílou svící, opřel si hlavu do dlaní a zcela vyčerpán okamžitě usnul.

S hřejivým slunečním svitem vtékajícím do sednice linula se dovnitř i božská vůně pečícího se masíčka, a právě ona byla hlavní příčinou rozlepení kukadýlek vyhládlého prince. Pozoroval chvíli strop a dumal nad tím, zda se ten hýbe v důsledku otřesu mozku po včerejší ráně do týla, nebo k tomu má nějaký jiný důvod. Záhada byla vyřešena hned, jak se rozhlédl po místnosti. Ležel v pohodlné houpací síti natažené na skobách mezi dvěma stěnami, k jednomu z ok byl přivázán konopný provázek, jehož druhý konec vedl kamsi pootevřenými dveřmi a díky němuž se visací postýlka kolíbala. Houpaný nemusel dvakrát hádat, kdo ho v noci z tlačící dubové desky stolu přenesl do měkoučké pavučinky... Honem z ní vyskočil, ťapičky schoval do připravených teplých kostkovaných papučí a rozběhl se po Ariadnině niti za svým Mínotaurem. Dvoreček před mlýnem byl přeměněný k nepoznání. Udusanou hlínu nahradila zámkovou dlažbou vykládaná terasa, v jejím koutě krčil se dřevěný altánek s romantickým posezením, od něj se táhla břidlicová zídka k nádherné jarní skalce porostlé modřencem a před ní se v průzračném jezírku čvachtaly čtyři malé kachničky. Uprostřed toho všeho čoudilo se z přenosného zahradního grilu, slaninka na něm se kroutící sváděla svým jedinečným parfémem každého mlsouna k obžerství, a vedle ní bobtnající nevzhledná červenočerná kaše vypovídala o amatérismu a nezkušenosti kuchaře s přípravou pečených rajských jablíček. Vrchní kuchtík ve své lidské podobě právě krájel dlouhým kinžálem ve venkovním přístřešku ještě teplý chlebíček. Den byl skutečně „jak víno“, nebylo tedy divu, že se po ranní koupeli nenavlékl do věčně někde škrtících hadrů, a hospodařil jen v černém ručníku vypraném v Perwollu Black Magic, omotaným kolem pasu. Bělostným obvazem zafačované zraněné stehýnko pod ním svítilo jako „pěst na oko“... Jakmile zaslechl vrznutí pantů za svými zády rychle se zakousl do křupavé patky, aby mu ji snad někdo neshamal a otočil se...

Č: „Dobré ráno, spinkáčku...“ zahuhlal s plnou pusou a maličko se přitom začervenal... „Jak se Ti odpočívalo?“
M: „Hezky, děkuji“ a také se krapet zapýřil... „Bolí to moc?“ zeptal se ukazujíc prstíčkem na ovázanou nohu a nenápadně se sunul k prostřenému stolu...
Č: „Ale kdepak, bytosti pekelné mají posunutý práh bolesti, tohle je legrace... Posaď se, podává se snídaně...“ usmál se a naklepal péřový polštářek na lavici ležící... „Chtěl jsem Ti ještě vyčarovat mlíčko, jenže nemám paměť na všechny čáry a v tom zmatku tam dole jsem nenašel klíč k -Satanově knize temnot-, která obsahuje všechna kouzla a zaříkadla této planety...“ hodil pohledem na velikou zaprášenou bichli na zídce odložené... „Vzal jsem ji s sebou, budeme ji potřebovat...“
M: Posadil se na své místečko a místo po knize pošilhával po právě se nesené dobrůtce a zejména po odstávajícím ručníčku... „Jak jsi vlastně pochodil ve včerejší líté řeži?“ oddálil ještě na vteřinu sousto od rtíků a poté už si spokojeně pomlaskával...
Č: „Dobře jsem pochodil...“ rozzářil se. „...jen co jsem Tě políbil, vjela Ti do mě taková síla, že jsem celé místní peklo úplně zničil a přístupový tunel ucpal tak, že se do těchto končin nedostane žádný cizí čert minimálně pět let...“ chlubil se s nosánkem drobet nahoru...
M: ...spolkl ošklivou poznámku, že bez oběti jeho milovaného špendlíčku by se tady teď nejspíš nebavili a pronesl obdivné „mmmmmmm“, aby udělal chvástajícímu se radost...

Oba dva pak ještě dlouze rozprávěli o dobrodružném dění poslední noci, Čumák při tom v jednom kuse obskakoval svého roztomilého miláčka, ale jakoby se mu celou dobu snažil vyhýbat pohledem, a když pro něj právě nemohl nic udělat, hledal si v jeho těsné blízkosti různé zbytečné hospodyňské činnosti... „Nevšímaný“ podvědomě přemýšlel čím to může být, až se na sebe konečně řádně zahleděli a odpověď byla okamžitě nabíledni... Při delším očním kontaktu docházelo totiž k trčivé deformaci bavlněné osušky v oblasti mezitříselní a bystrému čímanovi došlo, že se ji čertík zřejmě snaží svou netečností nedeformovat v její pozáruční lhůtě. Dožvýkal poslední kousek slaninky a rozhodl se taktéž učinit hygieně za dost.

M: „Mohl bych si půjčit ručník a mýdlo, prosím? Rád bych se také trochu opláchl... A ještě kdybys mi ukázal nějaký pěkný, od kopřiv ušlapaný plácek u potoka...“ požádal vypočítavě s necudnou představou případné společné koupele...
Č: Nadzdvihl podlouhlý sedák lavice a z úložného prostoru vyňal potřebné koupelnové pomůcky. „Vlez si do nádržky pod mlýnským kolem, až zavoláš –úúúž- ohřeji Ti z něj padající vodu, abys neprokřehl...“ zatvářil se starostlivě a podal vyjmuté propriety...
M: „A přijdeš mi umýt zádíčka...?“ zkusil to šalamounsky jinak...
Č: „Rád bych, ale mám tady teď ještě nějakou důležitou práci, vezmi si tuhle ten kartáč s dlouhou násadou...“ nabídl...
M: „Cs...“, krátce syknul, vzdorovitě natočil hlavičku opačným směrem a uraženě odkráčel po strmých schůdcích dolů ke své vaně...

Vysvlékl se donaha, palečkem na levé noze ozkoušel teplotu lázně a zabrumlal si, že „...být o stupínek chladnější, tak potřebuje sekyru na prosekání ledů...“, přesto do ní protestně pomaličku vlezl. Hladina mu sahala sotva po pupíček, rychle se namydlil, každý tělesný záhyb a skulinku důkladně vymyl a propláchl. S dokonalým zchlazením těla i emocí zároveň „přišel k rozumu“, a tím nejúsečnějším možným způsobem přeci jen zavolal „UŽ!“... V momentě začala do koupací nádoby přepadávat vlahá a vzápětí příjemně teplá voda a Míša si nechal jejím proudem nejprve oplácávat zádíčka, poté si umyl vlásky a v prohřátém bazénku se ráchal, čachtal a cákal jako malé děcko. V jedné chvíli se někde uprostřed kádě utvořil malý vodní vír, jako když se vytáhne špunt, a cirkuloval kolem dokola, až se dostal k polotuhému ocásku neposedného koupaného, který ho v něm schválně nechal rotovat, neboť decentní sací tah mu dělal velice dobře. Když už ale rozparáděná hlavička natáhla svůj dlouhý krček směrem do nebíčka a v centrifuze motal se jen naducaný pytlík, vír se dotočil a místo něj udála se jiná prapodivnost. Dva bělostné česnečky v oblasti pánevní jakoby od sebe něco roztahovalo, Míša se polekaně otočil, nicméně v průzračné vodě ničehož vidět nebylo. Sama zahřátá kapalina, ovšem nepochopitelně skupenství pevného, pomalu vnikala do jeho jeskyňky… „Čumáku!“ zalapal po dechu… Neviditelný kolík okamžitě opustil dobývanou oblast a půl metru od napadeného vytryskly krátce za sebou tři vysoké gejzíry… Poté se hladina začala nepřirozeně vlnit a vzdouvat, až se na ní slil dohromady jeden veliký vodní „jazyk“, který zamířil proti všem zákonům přírody k okraji nádoby, a přelil se přes něj. Spolu s tímto výjevem se lázeň zpátky prudce ochladila, vodní sloup na travnatém terénu se postavil, nabral lidských parametrů a jeho průzračnost se postupně kalila a zbarvovala, až se přeměna dokonala a před znásilněným stál ohanbí si zakrývající, zadýchaný Čumáček s pivoňkou ve tváři… „O-omlouvám se“ koktal… „nemohl jsem si pomoct, toužím po milování s Tebou od první vteřiny, kdy jsem Tě spatřil, ale nechtěl jsem, abys zase plakal, že do Tebe vstupuje starý, ošklivý čert, a tak jsem použil kouzelnou přeměnu, kterou se učí malí ďáblíci už na prvním stupni Belzebubovy fakulty…“. Zneuctěný vyskočil zpod mlýnské vany, trochu nešikovně tak, že jeho přirození škrtlo o zem a vytvořilo v ní rýhu, za kterou by se nemusel stydět ani Přemysl Oráč.  Rozeběhl se proti couvajícímu uchvatiteli, ale jakoby si své trestné záměry rozmyslel, rozpojil jen jeho rukodělný úkryt, poklekl, vzal do pusinky jeho naběhlý úd, laskal se s ním a při tom si pohrával se svojí radlicí… Uspokojovanému se rozklepaly nohy totálním vzrušením a špitl: „Tenhle obrázek si budu pamatovat na věky věků“… Princátko se zamračilo, vytáhlo „lízátko“ z papulky, a aniž by vzhlédlo vzhůru, oznámilo do živého mikrofonu, že žádné obrázky se do paměti ukládat nebudou, neboť na malířských a fotografických záznamech není možno zachytit jeho dechberoucí krásu dostatečně výstižně, jak mu alespoň každý soudný, nadržený fujtajblkanec v zájmu odlehčení svému semeništi pochlebuje… „A vůbec... koukej mě pořádně ošukat a nerozčiluj mě něžnostmi, nemám na ně dneska náladu“ dodalo rozhořčeně... Zaražený milovník beze slova podebral svůj brumlající uzlíček do náruče, vynesl ho po schodech zpátky na terasu a položil ho do jezírka, které však již nebylo naplněno vodou, nýbrž snad milionem sametově hebkých obláčků... „Všechny úderné tóny mého srdíčka, které zazněly z nejvroucnějších citů k Tobě, přetavily se v kapičky naděje, že jednoho dne budeš můj... Já jsem každičkou onu krůpěj proměnil v nebeské polštářky tvořící toto lůžko něhy, buď mi v něm mazlivým milencem, prosím...“ pošeptal mu, luskl prsty a hnízdečko lásky obrostlo kolem dokola keři s omamně vonícími růžovými kvítky... Mišánek pomaličku jihnul a jeho svůdce dával si záležet, aby jeho každý, sebemenší dotek byl tím nejpříjemnějším, kterého je schopen... Lehl si k víčka přivírajícímu miláčkovi co jen nejtěsněji to šlo, rozpálenou lícní kostí hladil jej po tváři, nosánkem při tom odhrnoval zplihlé pramínky vlasů a takřka neznatelným foukáním je vysoušel… Žhavými rety lehce pošimral maličké ouško a jeho lalůček do nich toužebně ukryl v prvním procítěném polibku. Ozval se tichý vzdech a Míšova pootevřená pusinka vybízela svou svěží šťavnatostí k nekonečnému líbání. Není na světě smrtelníka, který by tomuto zázraku dokázal odolat, nejinak tomu bylo i v případě našeho čertiska. Objal živoucí smysl své existence, přimáčkl ho k sobě tak, že bylo pro oba nesnadné se nadechnout, a s vášnivou chutí stmelil dvoje lačná ústa v jedna šťastná, společná…

Sto dlouhých překrásných dnů a sto ještě úžasnějších nocí věnoval se zamilovaný páreček pouze milostným hrátkám, přičemž nezbytně nutné přestávky využíval k doplnění energie posilujícím společným spánkem a ládováním bříška magicky přivolanými pochoutkami z výborné kuchyně pekelné. Stoprvého rána – právě při užívání zaslouženého odpočinku – probudilo oba smilníky vzdálené víření bubnů, které se neustále přibližovalo. Někde kousek proti proudu potoka náhle paličky ustaly svůj bicí marš a krajem se rozlehl hluboký, chraplavý hlas vyvolávající toto důležité, mnohajazyčné oznámení:

„Slyšte, slyšte! Na vědomost se dává, že náš nejmocnější pán a král, Zvěřina VI., daruje půl království a ruku svého milovaného syna Michala tomu dobrodinci, který mu ztraceného potomka najde a přivede zpět ke krbu rodinnému.“

„Lysn kérfuly! Aur médžesty, Kyng Zvěřina VI. promysyz e fájrplejs tu that hýrou, hů bryng e half of hys sans hénd tu hys lost kyndom.“ 

„Achtung! Achtung! Dý hende zónenbáden und halbfrajch unzeres kényg Zvěřina VI. cum dem Zuperman gében, wan er ým nach hause bryngt!“

„Atencyjón, Atencyjón! Šatobryján monsyňór Zvěřina VI., se la ví, že tém orevuá.“

„Ola ola! Los amygos monarchos Zvěřina VI. na tuty primeros hombre Michal šupyto presto de la habytacyón dotáhlos. Y ůno lomenos důe pastvinas k tomus.“

„Slýště, šlýště! Naš car, Zvěřina VI. chóčeť jyvó sónčik u sybjá. On padaryť pol Kremljá y růku sónčika tamů Iljovi Muromcovi, katóryj éto spólnit.“

Poté se hlučný informační průvod rozpochodoval zpravovat obyvatele do jiných končin a slastné ticho opět opanovalo mlýn a jeho okolí. Bezradným rodičům nezvěstného prince se evidentně tuze stýskalo po jejich ukvapeně vyhoštěném dítku a zoufalý vladař přistoupil na všechny návrhy, které podnítila uplakaná královna. Obě k mateřským citům nelhostejné hrdličky nemohly tak již více bezstarostně cukrovat, vylétly ze svého hnízdečka a připravovaly se na cestu za navrácením radosti do panovnických srdéček... Čumákus se chopil svého trojzubce a mocně s ním máchnul... Nádherné panství rázem zchátralo, domeček dostal zpět svůj oprýskaný kabát, terasa se všemi okrasnými a užitkovými součástmi zmizela a na prašné silnici objevil se honosný kočár s impozantním dvanáctispřežím, tvořeným samými plnokrevnými vraníky. Ďábelský kouzelník uložil do prostorného vozu své tři cennosti – magické žezlo, Satanovu knihu temnot a teprve nakonec do něj vysadil klenot ze všech nejvzácnější, který ještě chvíli marně protestoval, že chce sedět na kozlíku vedle svého nejmilejšího kočího. Přísný vozka ale mlátil pádnými argumenty - jako je prach, pylová sezóna, kakající ptáčci, studený vítr apod. - tak dlouho, až svůj brumlající poklad přiměl usednout na výsostné místo, jehož je hoden. Poté práskl do koní, ti se tryskem rozeběhli směrem ku hradu a během několika málo hodin k němu skutečně dorazili. Sídlo bylo zahaleno do černého sukna, vlajky na korouhvích byly staženy na půl žerdi a z hospůdky v podhradí zněly pouze teskné tóny prastarých skřipek. Kola kočáru předrncala trámy masivního padacího mostu a zaparkovala na liduprázdném nádvoří. Klapání kopyt o dlažební kostky upoutalo pozornost ubrus vyšívající královny, vyhlédla tedy z okna a vidouc své milované dítě nadšeně vykřikla „Míšo! Mišánku!“ a vyběhla mu v ústrety. Jásot zaslechnuvší král na sebe nenechal dlouho čekat a uvítací objímání a zkoumání celistvosti synka by svou dojemností obměkčilo snad i nejtvrdší kámen. Když přišla řada na představování princova druha, původní radosti znatelně ubylo, nicméně probíhalo v rámci přísné dvorní etikety. Čumákus vytáhl z truhly připevněné vzadu na povozu pugét snad stovky rudých růží pro panovnici a sbírku angličáků čítající přibližně stejný počet kusů autíček pro jejího chotě, čímž ledy výrazně polevily... Poté se omluvil v neodkladné záležitosti, naskočil na jednoho z vraníků, tajně poslal políbení své lásce a nechal rodinku o samotě, aby si mohla v klidu o všem porozprávět. Ještě toho večera zmizel z hradboví smuteční háv, loutny a spinety zpestřovaly oslavné písně v hodovní síni, a povídání skloubené s popíjením vzalo za své až s ranním rozbřeskem, se kterým zároveň přicválal zpátky i Čumáček. Ovíněné princátko se již sotva drželo na nožičkách, průvodcovství po hradě nechalo tedy až na odpolední hodiny a zaklubíčkovalo se po boku milého ve své komnatě...  Stihlo mu ještě pošeptat, že mamince se příliš nezamlouvá jeho pekelný původ, ale pak usnulo tak rychle, že nejspíš ani nezaregistrovalo odpověď plnou pochopení... „Právě proto potřebuji nějak otevřít knihu kouzel, díky níž a jen díky níž se můžu stát smrtelníkem... Udělal bych to tak jako tak, protože jinak bych žil věčně, a já chci s Tebou zestárnout a zemřít... Bez Tebe bych byl pouhý stín soužící se steskem...“. Políbil své spinkající potěšení na šíji a odebral se za ním do říše snů.

Odpolední sluníčko pražilo do péřové přikrývky tak intenzivně, že se chudák Mišánek už jenom převaloval, ale vstávat se mu ještě ani trochu nechtělo... Zato na sladkou pusinku měl chuť velikou, ještě se zalepenýma kukadlama tedy sáhl ručičkou na druhou půlku lože, avšak nikoho tam nenahmatal. Tato skutečnost ho střelhbitě probrala, posadil se na postýlce a chvilku se rozkoukával... Byl v pokoji sám... Užuž chtěl vyskočit z pelíšku a jít zjistit důvody své opuštěnosti, když mu padla do oka sedmikráska v náprstkové vázičce na nočním stolku, pod níž bylo do tvaru srdíčka vystřižené psaní... Nadzdvihl opatrně skromnou kytici, vzal zpod ní vroucími city vonící dopis a četl: „Dobré ráno, kvítečku nejvoňavější... Dnes je tomu právě půl roku, kdy jsem Tě prvně spatřil a rázem ztratil hlavu i srdce... Hlavu jsem našel později na krku, srdce pak ve Tvé čarovné moci... K dnešnímu výročí pro Tebe se svolením Tvých rodičů chystám na nejvyšší věži malé překvapení, zatím hezky odpočívej a na osmou hodinu večerní Tě tam čekám... Nech si dostatek místa v bříšku :-) ... Těším se na Tebe, s láskou...“ podepsán Čumí. Čtenářovi se zajiskřilo v očíčkách a srdíčko mu zaplesalo. Neměl vůbec ponětí o kvapu ubíhajícího času, oznámení šestiměsíčního jubilea ho tak příjemně zaskočilo... „Mmmm, večeře na hradní věži, to bude roman......“ zalebedil si, ale v posledním slově se zarazil, poněvadž se mu v paměti vybavil obraz z kouzelného „zrcadla budoucnosti“ v zakletém zámku, a v ten moment by se v něm krve nedořezal... Čím usilovněji o shodě náhod a případných eventualit přemýšlel, tím více docházel k závěru, že se nemá čeho bát... Je přeci při smyslech, a i kdyby se „obumbal“ jako prasátko, nikdy by nikoho nezabil, natož pak Čumáčka. Déle se tedy strašáckou záležitostí již nezabýval a ve zbývajícím čase udělal si relaxační procházku po panství, aby velkoryse pozdravil své oblíbené poddané, zejména pak kuchaře, zahradníka, štolbu a učitele asertivity. Když se nachýlila hodina uvedená na milostné pozvánce, navlékl na sebe vymydlený Míša slavnostní šat a zahrál si na malého chemika. Vytáhl ze své toaletní skříňky dva parfémy roztodivných značek. Jednu z nich nebudeme vůbec vyslovovat, abychom byli co nejvíce důležití, stejně tak neprozradíme název druhé, tak vzácné, že ji neseženete ani v celé naší galaxii, ani v žádné z okolních... Obě voňavky na sebe nanesl kapátkem v patřičném poměru 1,723:1 a natěšený se vydal na párty pod širým nebem. Dealer osudu však rozdal své karty zcela jinak. Jakmile vstal oslavenec z taburetku, ozvalo se za ním syčivé zaprskání a z oblaku štiplavého dýmu se vynořil zlověstně se usmívající Amálkus. „Dobrý večer…“ prohodil jízlivě a chytil vyděšeného chlapce za paži, ale s výkřikem bolesti ho zase honem pustil a foukal si puchýře na dlani vyskakující... „Ten prevít Tě očaroval Štítem raracha Asmodea“ zaklel... „ale nevadí...“. Vytáhl z kožichu foukačku na uspávací šipky a hrot letící jehly zapíchl se do krčku prchajícího, za kliku právě beroucího. Zasažený se snažil ještě vykřiknout, ale účinky umdlíváčku nachového byly, bohužel, nekompromisně rychlejší. Upadl na nablýskané parkety, a nezbylo mu, než sledovat dění kolem sebe. Démon přistoupil rozvážným krokem k bezmocně ležící hromádce neštěstí, s bolestivým syknutím z ní vyškubl jeden blonďatý vlásek, strčil ho do své mordy a pronesl jakési zaklínadlo… V ten moment se jeho tělesné proporce začaly upravovat, měnit a krásnět, až nad Míšou stála jeho přesná kopie… Darebný dvojník ještě letmo zkontroloval kvalitu své vizáže v naleštěném zrcadle a uspokojen výsledkem pronesl: „Tak, a teď Tvému milému zpříjemním zásnubní dýchánek takovým způsobem, že na to do smrti nezapomene!“ . Rozesmál se krákavým smíchem a odešel. Zoufalý paralyzovaný horlivě a dlouze přemýšlel, jak se z této šlamastiky dostat, jak varovat svou lásku před krutým nebezpečím, ale v tomto stavu nebylo možno dělat zhola nic. V okenních tabulích odrážely se nadýchané červánky a kdesi v dáli rozezněla se Serenáda Dona Juana…

--- Konec první části ---

Sluneční paprsky se již nějaký čas neúnavně rozbíjely o vzdálený krajinný horizont a červánky nad ním zbarvily se na znamení tragické události do temně rudých odstínů. V princově osobní komnatě mísila se vůně vzácných parfémů se zápachem pekelné síry a zoufalý chlapec sám ležel v strnulé křeči na podlaze a zaříkával v duchu onen stav, aby co nejdříve pominul. Ten však, jakoby naschvál, nedbal jeho proseb a neoblomně vytrvával dál... Napjatou atmosféru rozčíslo syčivé zaprskání a uprostřed místnosti se z oblaku dýmu vynořily dvě zcela neznámé bytosti. Jednou z nich byla postarší čertice v honosném červeném šatu a obutí. V její tváři leskly se krystalky soli čerstvě prolitých slzí a její ruka, třímající jakousi podivnou pletací jehlici, se mírně chvěla. Jejím společníkem byl uhlově černý neposedný psík, jenž na povel své paní dohupkal k Míšovi a svým mrštným jazýčkem olízal jeduplnou bodnou ránu na jeho šíji. Znehybněný pocítil okamžitou úlevu, nepříjemná ztuhlost rázem polevila a se smíšenými pocity vděčnosti, strachu a rozrušení sbíral se z chladné podlahy. Dáma s nešťastnou grimasou si ho chvíli mlčky prohlížela, poté suše pronesla: „Jsem Čumákusova matka... Můj syn...“ hořce polkla a bylo znát, že vyjadřování jí dělá velké problémy... „Můj syn byl před několika málo minutami zabit jiným čertem...“, pokračovala pomalu... „My, pekelné matky, máme se svými potomky velice silné citové pouto, a proto jsem ihned věděla....., ...a tak jsem tady, abych si odnesla jeho tělo do rodinné hrobky... Včerejšího večera byl u mne, dlouze mi o Tobě vyprávěl, přiznal se mi dokonce, že Tě...“ ...ŤUK, ŤUK, ŤUK – ozval se klepot na futra a přerušil tak její vyprávění. „...Tak my prý máme Satanovu knížečku temnůtek, kdepak asi bude...?...“ zašišlal s dementním podbarvením hlasu Amálkus a již zbaven dvojnické podoby vstoupil do dveří... Idiotský úsměv mu rázem ztuhnul v ohromený škleb, když v šoku - nejprve ze vztyčeného prince a poté z tlakové vlny vystřelivší z hbitě zamířené štrikovací pomůcky ďábelské lady – prolétl kamennou zdí do vedlejší komnaty. „Ty máš u sebe nejmocnější knihu kouzel?“ vybafla překvapeně čertice na přihlížejícího blonďáčka... „V ní je přeci popsán podrobný návod jak přivést jakéhokoliv tvora zpět k životu!“ pokračovala vzrušeným tónem s neskrývanou nadějí v hlase, přičemž prostoupila probouraným otvorem ve stěně a hledala nejnenáviděnější objekt svého zájmu. Ten byl však tatam. „A-ano, tu knížku máme schovanou na bezpečném místě, jenom... jenom k ní nemáme nějaký klíč, ten je kdoví kde...“ vykoktal ze sebe čerstvě ovdovělý. „Jenom..?! Jenom..! …jenom…“ opakovala si nanejvýš rozrušená skorotchýně, jejíž vteřinová vlna pozitivní euforie se tímto rázem roztříštila o neprostupné skalisko tvrdé reality. „K otevření encyklopedie černé magie je zapotřebí speciální pomůcky, kterou ve své dílně ukul sám její tvůrce… Žádné násilí, sebelepší šikovnost, ba ani čáry nemohou uspět…“. Ticho opanovalo královskou mansardu… Míša podvědomě drbal za ouškem krátkosrstého mazlíčka a v hlavě se mu honily samé nepěkné myšlenky… Pomalu mu docházelo, že jedna komůrka v jeho srdíčku zůstala prázdná, a že se do ní hodlá nastěhovat nějaký ošklivý bubák… Náhle se mu ale maličko rozsvítila očíčka a zeptal se: „…a kdyby se mi to přeci jen podařilo, mohl bych pak Čumáčka oživit…?“ … „Čumáčka??“ Užasle se na něj podívala pekelnice a bylo znát, že i přes nezměrný žal ji toto pojmenování vlastního dítěte dojalo. „KDYBYS…“ zdůraznila „…to přeci jen dokázal,  mohl by ses pokusit připravit dle uvnitř uvedených pokynů onen správný životabudič… Ráda bych Ti s tím byla nápomocna, ale ženský rod větve Luciferovy nesmí na povrch zemský vystoupit více než jednou za sto let a to jen na dobu velice krátkou… Což mi připomíná, že už musím zpátky k nám. Budu sledovat Tvé počínání v hladině kotlíčku Šmíráčku, uspěješ-li, navedu Tě do svých panství ku sklizení ovoce Tvé nadlidské píle. Pozorně vnímej prostředí kolem sebe, budeš-li tápat, pokusím se Ti nějak napovědět… A pro případ setkání s Amálkusem měj u sebe…“ …zarazila se… „…tekutinu, která nám více než vadí…“. Přistoupila k mladíčkovi, do kterého nyní vkládala veškeré své naděje, pohladila ho po skráních, sjela zrakem na podivnou bouli na kalhotách táhnoucí se téměř k pravému kolínku a se sotva znatelným tikem v oku a hlavou mírně nakloněnou nevěřícností zmizela i s věrným druhem.

Míša na nic nečekal, otevřel velikánskou skříň s hračkami a začal hrabat mezi krabicemi deskových a společenských her. Než nalezl tu správnou, pěkných pár mu jich v rozčilení přelétlo přes ramínko… „Malý stavitel“, „Malý technik“, „Malý chemik“… až konečně „Malý feťák“ byla ta pravá… Odklopil víko, popadl injekční stříkačku a užuž se chtěl rozeběhnout do zámecké kaple pro svěcenou vodu, když mu do oka padla ve fochu ležící stříkací pistole… „Jůůů, ta bude ještě lepší…“ povyskočil si radostně a běžel ji rychle naplnit. Ve své ložnici pak z úkrytu ve zdi (maskovaným portrétem prastrýce Casanovy) vyňal uschovanou knihu, sbalil baťůžek nejdůležitějších věcí, rozloučil se na nějaký čas s nic nechápajícími rodiči a vyběhl do zámeckého parku… „Teď anebo nikdy…“ řekl si v duchu, ulomil předposlední dílek čtyřlístku, zamáčkl jej do země a než k němu doběhl láteřící zahradník motyčkou nad hlavou mávající, už scházel po hliněných schůdcích do své skrýše. „Chci studijní komnatu, pohodlné otočné křeslo, na kterém se dá pohupovat a dostatek světla“, poručil si... „CINK“ - Studovna byla připravena. Princ usedl k psacímu stolu, položil na něj předmět určený ke zkoumání, zhluboka se nadechl, semknul víčka, až to skoro vypadalo, že se modlí a... „Chci tady mít klíč, kterým dokážu otevřít tuhle knihu... ... “CINK“ – na pracovní desce se objevil kovový nástroj, silně připomínající zkrácenou kuchyňskou kvedlačku. Rádoby čtenář jej opatrně uchopil, potěžkal, prohlédl, a poté jej užší částí pomaloučku zasouval do otvoru v masivních kožených deskách. V prstech ucítil jemné brnění, to jak ze zapadající tyčky postupně vylézaly patřičné zoubky nezbytné k odemčení zámku. „CVAK“ – ozval se kýžený zvuk a kniha se sama otevřela. „Hurááááááá!“ zajásal náš důvtipný šikulka, až se v kalamáři rozvlnil inkoust, avšak spatřivše první stránku plnou různých neznámých znaků a klikyháků, zůstala mu spodní čelist viset úlekem z nepříjemného překvapení… „Chci tady mít svůj kouzelný špendlík se svou primární funkcí!“ … „CINK“ …“Chichichi… na mě si nepřijdete, pekelníci…“ uculoval se šibalsky, když pod zorným úhlem plápolající hlavičky měnily se nečitelné šifry v text psaný latinkou... Celá kniha byla jakýmsi seznamem pojmů abecedně řazených, a i důvtipnému luštiteli trvalo dost dlouho, než přišel na to, že zaklínadlo, receptura či návod se na ploše papyrového listu zobrazí až po doteku prstem na řádku s hledaným tématem. „Návrat do minulosti, navrácení krásy, mládí, sexuálního apetitu“... Ale... „života“ nikde... „Oživení!“ – konečně našel potřebný odkaz a rychle do něj zapíchl růžové bříško ukazováčku... Na dotykovém displayi se objevil další výčet, tentokráte podrobnějších možností:

• oživení zástupců flory
• oživení zástupců fauny
• oživení člověka
• oživení nadpřirozených bytostí
• oživení ostatní

Po označení čtvrtého bodu vypsal se následující postup:
„Pro dokonalé oživení nadpřirozené bytosti je narozdíl od jiných živoucích organismů třeba přivést zpět k bdění tělo a duši zvlášť. Zatímco korpus postačí pokropit Živou vodou pramenící v Království Zázraků, nehmatatelnou součást zesnulého jedince navrátí následující elixír vpravený do jeho úst...

Dušní lektvar:
- dvě hrsti many askelijských druidů
- kousek tkáně oživovaného
- tři kapky dračí krve
- jedna slza osoby, která kříšeného miluje
Přísady vkládejte do přípravného kotlíku v uvedeném pořadí, při správné konzistenci začne tekutina světélkovat... POZOR! Oživovací obřad musí být proveden dříve, než se Luna šestkráte naplní do svého celistvého objemu ode dne skonu.“

Míša vytáhl ze svého příručního zavazadla poznámkový blok, tužku a všechno si pečlivě opsal. Poté pokračoval v listování knihou, a jakmile jej něco zaujalo jako využitelné, bez váhání si danou záležitost zaznamenal. Hodiny ubíhaly a na pilného spisovatele padala velká únava, vědouc však, že další příležitost nahlédnout za brány tajemné magie by ho stála poslední lísteček čtyřlístku, objednal si povzbuzující moky a na opis přidělený čas beze zbytku využil. Když zvukové znamení ohlásilo poslední minutu povoleného pobytu, hbitě naházel do baťůžku veškeré propriety a vyrazil k východu. „Chci vylézt u pramene živé vody v Království Zázraků...“, vyslovil pro jistotu, kdyby snad tentokrát pouhá myšlenka na přesun nestačila. Téměř za chůze spinkajícího poutníka venku přivítal příjemný závan čerstvého vzduchu a noční obloha obsypaná smějícími se hvězdičkami. Nic jej však nyní nezajímalo více, než rychlé uložení se k zaslouženému odpočinku. Jen pár kroků od něj rýsovala se silueta temného lesa, došoural se k prvnímu stromu, zabalil se do deky z domova vzaté, uvelebil se mezi kořeny a okamžitě usnul.

Chladné říjnové jitro nejprve zahalilo zaklubíčkovaného spáče do lehounké mlhové peřinky a vzápětí mu na ramínko vyťukalo nejednou dešťovou kapkou nepříjemně budící marš... Dvě blankytné lampičky se mžouravě rozsvítily a čelíčko nad nimi se zkrabatilo brumlavými vlnkami. Schoulený uzlíček, přivyklý na úžasné procitání zapříčiněné hřejivými pusinkami v oblasti pupíčku, se posadil, zalovil v ruksaku, vytáhl drobným písmem popsaný sešit, nalistoval patřičnou stránku, odkašlal si a vyzkoušel jednu z kouzelnických formulí… „Kondestratum diparvadomus Sabnac“, přičemž při každém vyřknutém slově dupnul pravou nožičkou… Jakmile dořekl poslední písmeno, „vyrostla“ ze země přímo před ním maličká chaloupka, nápadně se podobající domečku na zahradní náčiní. O čarodějnického učně se pokoušely mrákoty blaženosti… Vletěl dovnitř tak zbrkle, že se málem skalpoval o nízká futra, a nadšeně se rozhlížel. V přístřešku nechybělo nic potřebného pro nouzové přebytí… Stůl, židlička, kanape, kredenc, malá kamínka s plotýnkou, petrolejka a mnoho dalších drobností po šuplíčcích poschovávaných. Jeho Výsost tak vůbec nelitovala, že si s sebou z domu nevzala ani jeden ze sbírky rozličných deštníků, které tak ráda nosí. Tu jí přišla na mysl otázka, jak se příbytku vlastně zbaví… Kniha uváděla toliko možnost přičarování věcí, jejich odstraňování v ní buď nebylo, nebo to zkrátka Míša v tom spěchu a rozrušení přehlédl. „No co…“, pomyslel si… „přinejhorším tu po mně zůstane snadno využitelná památka…“ a více se již záležitostí nezabýval. Usednul ke stolu a rozhodl se pokračovat v magické praxi. Po dalším jazykolámavém zaříkadle, při kterém si krouživým pohybem ruky hladil bříško, objevil se na desce jídelního nábytku pečlivě složený, bílý kus plátna… Vzrušením se klepoucí ruce rozkošného mága rozložily látku do její plné velikosti, a vítězoslavný řev po spatření účinku vyslovené formule „Ubrousku, prostři se!“ setřásl poslední neopadané malvice na nedaleko stojící jablůňce. Princ si připadal jako v ráji. Zdálo se mu, že je teď nejmocnějším tvorem na světě, což bylo to poslední, co mu ještě chybělo… Že je nejkrásnější moc dobře věděl, rád se tím chvástal a velice často o tom hovořil… O jeho moudrosti nebylo také pochyb, tam je, chlapec, prozatím poněkud skromnější, a teď umí i čarovat… Vadou na krásách života byla jen vzpomínka na chybějícího Čumáčka a také nedomyšlenost oné prostírací hadry, která hostila svého pána tím, co ji zrovna napadlo, a neakceptovala jiné objednávky. Naštěstí bylo z čeho vybírat.

Když jedlík naplnil kručící bříško do stavu spokojenosti a vyhlédl z okna, zjistil, že počasí se již umoudřilo, sbalil tedy svou „kapesní restauraci“ a vylezl ze srubu ven… Pakliže se v jeho cestovatelské kariéře párkrát stalo, že váhal, kudy jít, stačilo mu tentokrát jen jedno řádné rozhlédnutí a neměl žádných pochyb. Krom dříve zmíněného lesa byl z obydleného plácku k dispozici výhled toliko na tuctovou krajinu níže položenou, anebo na točitou pěšinu vedoucí k zářivě se lesknoucím, prapodivným horám velikosti obrovského paláce na straně opačné. Míša se zakousl do zbylé meruňky a už mašíroval po klikaté cestičce vzhůru. Hned po pár metrech narazil na zajímavou dopravní značku hlásající začátek zóny, ve kteréžto není možno používat Maggi a magii. Tento fakt jej maličko zneklidnil, ale když se následně usmál na kolem hopkajícího zajíčka, a tomu se z toho okamžitě postavil ocásek, zbytečné obavy ho přešly. Osobní kouzlo mu totiž tím pádem fungovalo i nadále.

Deštěm zmáčená stezka dovedla pohvizdujícího si poutníka k dlouhé, úzké lávce přes zdánlivě nekonečně hlubokou propast. Ve skutečnosti se jednalo o jakýsi „hradní“ příkop, obtočený kolem dokola oslnivých hor tak, aby „do“ a „z“ jejich nitra nebylo jiného než tohoto vchodu. Přes vstup na visutý mostek byl připevněn řetěz, v jehož prostřední části pohupovala se ve větru cedule s nápisem:

„OŠIDNÁ LÁVKA“
„Vstupenkou na lávku z této strany je pouze Tvá kuráž. Na cestě zpět platí se mýtné čítající jednu kapku Živé vody. Nezískáš-li ji, zvol mezi vězením a strží.
Bilance prošlých bytostí za posledních sto tisíc let:
Tam: 789.665
Zpět: 6 “

Nebylo možno konstatovat, že by statistika nějak výrazněji hovořila ve prospěch dobyvatelů čiperné H2O, nicméně náš hrdina věděl, že se mu nemůže nic stát, poněvadž bez dvou hlavních postav pohádky by v ní nešlo pokračovat, a tak směle překročil zábranu z kovových ok a nejistou chůzí přebalancoval na druhou stranu. Jeho nohy se zastavily na tvrdém podkladu, a teprve nyní si všiml, že ona blyštivá skaliska jsou celá z čistého křišťálu. Otočil se zvědavě přes ramínko a zjistil, že lávka je tatam… Zbyl po ní pouze maličký kousek u kraje, na který se zřejmě mělo dle vstupních instrukcí následně nacákat. Pěšina vedoucí mezi čirými masivy byla poseta nesčetným množstvím koster neúspěšných jedinců. Ústila na široké prostranství, obrostlé mechem i bujnými travami, ovocnými stromy a nevídanými květinami. Tato meziskalní oáza by jistě mohla být z hlediska přírodních krás označena za úchvatnou, nebýt hororových závějí stovek torz lidských i nelidských těl. Nejvíce jich bylo křečovitě zkroucených u úpatí zurčící fontány, a Míša tam ihned zamířil. S odporem se brodil staletími semletou kostní moučkou a úlevně kvitoval alespoň ten zázrak, že mršiny vůbec nezapáchaly. Ozdobná kašna byla evidentně mistrným výtvorem zručných nadpřirozených sil, neboť něco tak oku nepopsatelně lahodícího by člověk nevymyslel, ani nestvořil, snad jedině zplodil (viz právě příchozí). Její nejpozoruhodnější součástí ovšem byly dva ze zlata vytepané, nahé figurální motivy. První z nich byl kudrlinkatý chlapeček, stojící na samém okraji fontány opřen o křišťálovou stěnu za ní, s jednou rukou za hlavou a druhou držící si pindíka, ze kterého vyvěrala voda černá jako ropa, naplňující nádobu pod ním. Přes hladinu naproti němu sedělo umělecky ztvárněné, dlouhovlasé děvče, brnkající na harfičku, jakous árii svému milému právě pějící a nožky v temné kapalině si koupající… Od zadečku sedící krásky byl přes celou délku zaobleného okraje nádoby až k nohám ulevujícího si amanta vysekán nápis následujícího znění:

„Mrtvé vody v mých útrobách pro každého sdostatek. Živou vodu z úst dívčiny smí nabrat pouze ten, kdo naplní její nejvroucnější přání...“

Míša nahlédl do otevřeného chřtánu pěvkyně, leč tam bylo zcela vyprahlo... Vyzkoušel holčičku políbit, pohladit, zpíval jí (přičemž se jí maličko zkroutily vlasy), nic však nemělo patřičný efekt.  Posadil se tedy na souček a spapal si koláček. Přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo, napadaly ho různé alternativy, ale žádná z nich mu nepřišla uskutečnitelná. Po několika hodinách plných neúspěšných pokusů a znovuusedání už začínal mít strach, že si někdo v těchto nehostinných končinách bude po letech žonglovat s jeho pěstěnou lebkou. Nervozitou vyražený pot na čele navíc přivábil protivnou masařku, jež na něm zřejmě plánovala bezostyšně hodovat. Neustále na „potítko“ dorážela a teprve když se po ní vztekle ohnalo, odlétla a usedla přímo na spodní ret zlaté slavice. Dřepěla na cenném pysku a princovi se zdálo, že ho onen obtížný hmyz soustředěně pozoruje. Po chvíli se mu začala hypnotizující sledovanost zajídat, vstal a přistoupil přímo k dívčině sošce. Moucha se ani nehnula. „Co čumíš?!“ houkl na ni... To už dvoukřídlý členovec zamnul předními nožičkami, jak je jeho dobrým zvykem, vlétl do papulky zpěvandy, několikrát tam zakroužil a pak tryskem vylétl přes jezírko, přistál přímo na pytlíku lulajícího mládence a lezl po něm dokolečka jako by se zbláznil. Udivený entomolog přešel na druhou stranu a pokusil se ukazováčkem zastavit šílenství onoho tvorečka, ten však rychle uhnul a spanilý prst plný hřejivého lidského tepla škrtl o šourek pod ním. S pindíkem panáčka to sotva pozorovatelně, leč houplo. Překvapený Míša zkusil jemně pošimrat titěrná varlátka, čímž dosáhl toho, že spolu se vztyčujícím se ohanbím ustával na toku černý proud... Pokračoval tedy v započaté akci soustředěněji a pečlivěji tak dlouho, až se zbytnělý pyj milence zachvěl u kořene a celou fontánu napříč přeplivl kýženou životadárnou dávkou, přímo do lačně otevřených úst chlípného děvčete, které si zaslouženým likérem spokojeně zakloktalo. „Juchůůů“ zavýskal šťastný ukojitel a honem běžel z baťůžku vytáhnout plastovou součást Kindervajíčka, kterou nosil pro podobné případy s sebou. Opatrně nabral tolik tekutiny, co se jen do dózičky vešlo a pečlivě zaklapl její víčko. Při důkladném docvaknutí odstříkla takřka neviditelná kapička a potřísnila jedno z těl poblíž ležících. Téměř se rozpadající, nechutný umrlec povstal, podíval se svým nevypíchnutým okem na svého oživitele, pravil „Háj, maj nejm yz Brááájn“ a začal se svlékat, jak činíval za svého života vždy, všude a s kýmkoliv. „Jaj!“ Vyděsil se sváděný... „Tumáš, Ty hajzle jeden vošklivej, to je hnus...“ zvolal, přičemž odlomil nejbližší holenní kost, namočil ji do mrtvé vody a pocákal s ní prašivce, který po přesném zásahu vražedných krůpějí okamžitě padl jako podťatý. Kostilam chtěl ještě poděkovat pomocnému sosáku spásné masařky, ale po té nebylo ani vidu, ani slechu. „Snad si svou odměnu najde později...“ ujišťoval sám sebe zdvihajíc se z podřepu poté, co pro ni zanechal pár oříšků z tlustého střeva na zádech padlého Briana. Dále již na nic nečekal, proběhl těsnou soutěskou, zaplatil požadované mýtné a po slavnostně vysunuvší se lávce překráčel přes propast smrti. Schylovalo se k večeru, a byť povzbuzen splněním první části mise, těšil se do své dřevěnky na pořádný kus masíčka a zasloužený spánek. Jak si to tak štrádoval z kopečku dolů, minul konec zákazu kouzlení a hle! Jeho chaloupka nikde... „Kam se poděla?“ pomyslel si a s nemilou předtuchou zašátral ve své krosně... „No to si snad ze mě děláte hýždě...“ zabrumlal a zakřivil drštičku, když nenašel ani dobře skladnou kuchyni... Nechápal důvody zmizení jeho čar, nevěděl totiž, že kouzla člověkem uskutečněná mají jen zlomkovou sílu, a proto nevydrží déle než půl dne… Dalším faktem, který netušil, byl ten, že magické formule fungují pouze tři za den, není tedy divu, že po znovuvyčarování domečku a marném vyvolávání pohostinného ubrousku šel spinkat coby hladov hrubě rozladěn…

Kňourající pupíček byl velice nepříjemným, nicméně účinným budíčkem. Chlapec se posadil na postýlce, promnul si očíčka a poté z nevěřícnosti ještě jednou, když uzřel, že celičká nemovitost i s vybavením začíná jaksi prosvítat... "To asi zase brzy zmizí..." pomyslel si, a měl naprostou pravdu, protože o pár vteřin později se již jeho prdelka ošklivě narazila o drn bodláku, na který se po vypaření chýše propadla... "To mi to ráno ale hezky začíná..." zabrumlal si pro sebe a vědouc, že snídaně je nejdůležitějším chodem dne, neváhal obětovat jedno ze tří kouzel pro důkladné nasycení. Když dožvýkal poslední chutné sousto a uletěl mu knoflíček z napasovaných gatí, bylo třeba se rozhodnout, za kterou ze součástí Dušního lektvaru se vydat nejdříve... "Askelijští druidové... Kdepak asi bude ta Askelie..." dumal... Poslední lísteček čtyřlístku mu bylo líto obětovat, a tak přemýšlel, jakým jiným způsobem se do tamějších končin dostane... "Je-li tato oblast nazývána královstvím, měla by mít svého krále a hrad, ve kterém bude jistě vybudována knihovna obsahující potřebné informace a mapy" zauvažoval správně, a vydal se po mírném svahu do údolí vyzjistit, zda je někde přítomen Hliník, nebo nějaký jiný poddaný, který by mu poradil kudy tudy k paláci vladařů. Démantovou rosou ošperkovaná, nepřející travina rozhodla se však pozdržet cestovatelovy záměry a nechala jeho ťapky zákeřně podklouznout, čímž zapříčinila opětovné shledání jeho svalů hýžďových s tvrdou zeminou. "To už snad ani nemá cenu vstávat", zahudral padáček, "..jestli si dnes ještě jednou natluču svou silikonovou chloubu, tak už polezu raději po čtyřech...". Sbírajíc se ze země nemohl si nepovšimnout veliké kuželovité kupy, jíž jen pár kroků od něj tvořila splácanina jehličí a hlíny, tudíž se bezpochyby jednalo o tuzemské mraveniště. Míša na tuto hmyzí domovinu chvíli nepřítomně zíral, přičemž se mu v hlavě honil nespecifikovatelný mix myšlenek a vzpomínek. Bezděčně zašmátral v kapse, vložil do papulky bonbonek Mentos a skvělý nápad byl na světě... Z náprsní kapsičky vylovil z estetického hlediska nepoužívaný okulár, vložil jej mezi sluníčko a hromadu, a sledoval, jak znásobená síla paprsku rozdoutnává ozářenou jehličku. Ta vzápětí vzplála jasným plamenem, od ní druhá, další, až na mravenčím sídlišti vznikl ničivý požár nejvyššího stupně. Vychytralý žhář postával v povzdálí jakoby nic, a pohvizdujíc si veselou melodii sledoval závody vrabců v nízkých oblacích. "Pomóóóc, pomóóóc, zachraň nás, Mišánku, nebo uhoříme!" volalo na tisíc tenoučkých hlásků... Oslovený na nic nečekal, popadl nejbližší hadici přírodního charakteru a mocným proudem uhasil žhnoucí pohromu... Malí černí tvorečkové měli velikánské štěstí v neštěstí, a sice to, že se právě poblíž jejich obydlí čirou náhodou nacházel hydrant s nejdelší hadicí širé galaxie. "Děkujeme Ti, Mišánku, až budeš potřebovat, také Ti pomůžeme...". Přesně v to náš roztomilý výstředník doufal. Ihned velkorysou nabídku pomoci využil, a požádal o nasměrování k místnímu sídlu monarchů, a dále pak o informaci, jak se tam co nejrychleji a nejpohodlněji dostat. Několik stovek zástupců vděčného hmyzu v reakci na skromný požadavek vytáhlo z útrob své kupy zánovní lyže, které tam prý minulou zimu zapomněl zapíchnuté ve stráni nějaký pan Krtkonoš, třímajíce je ručičkama nad hlavou seřadilo se do dvou spartakiádních útvarů tak, aby byla prkna umístěna rovnoběžně vedle sebe a vybídlo vyčůraného spasitele k nástupu na ně. Ten nikterak neváhal, naskočil, a rázem se rychlostí pojízdných chodníků umísťovaných v letištních halách řítil na zapůjčených sjezdovkách přes mnohá strniště a louky, sněhové pokrývky nepotřebujíc. Jízda to byla vskutku královská, nicméně když se v dálce objevila korouhev hradního komplexu, poděkoval, převzal medaili od Fédération Internationale de Ski Tour (dále jen FIST) za neuvěřitelný výkon, a k cíli svého zájmu již dokráčel po svých. U vstupní brány postával, a dle postroje soudě i strážil, jakýsi mladík podivného vzhledu. Neobvyklá hlídačova výška a štíhlost zaujala by každého na první pohled, při tom druhém se pak pozornost zaručeně upne k jeho velkým, špičatým uším. Na zkoumání tělesných dispozic halapartníků však nebyl dostatek času, přešel tedy náš lyžař rovnou k věci… „Zdravím, člověče, dostanu se tudy k pánům této usedlosti?“, zeptal se přímo… Osoba zavrčela, ale zároveň souhlasně přikývla a nenávistným pohledem sjížděla příchozího od hlavy až k patě… Ten si podivného přivítání samozřejmě povšiml, a se špetkou sarkasmu si nemohl odpustit dotaz – „Máš snad nějaký problém…?! … „Já elf!“, odvětil pobouřeně tázaný… Míša okamžitě zúčastněně nasadil soustrastný výraz ve tváři a chlácholivě poplácal rozčileného po zádech… „Tak to tedy opravdu na náladě nepřidá… Já jsem achtzehn, a to, prosím, hovořím o naprosto klidovém stavu… Nicméně třeba Čumákus má drei a taky pro to neskáče z věže…“, podotknul učeně a suverénně prošel kolem zkoprněného strážce na rušné nádvoří.

Na rozlehlém, žulovými kostkami vykládaném prostranství probíhal právě tradiční elfský jarmark. Spousta stánků s rozličnými předměty tajemného charakteru, luky, šípy, toulci, meči a dalšími zbraněmi byly obsypány kvantem domorodých obyvatel. Éterem se nesla uchu neznámá hatmatilka a příchozího cizáka přepadla náhle obava, jestli se zde vůbec dorozumí. Zamířil k přepychově vyhlížejícímu schodišti, kde se jako kohout naparoval do teplého hávu zahalený komorník. Strach z jazykové bariéry vzala po prvních slovech a dorozumění za své, ačkoliv služebníkova "for Nancy nation" (čti "pro nánsiejšn") nebyla zrovna z učebnicových. Načinčaný mužík až nečekaně ochotně odvedl žadatele o audienci do přijímacího sálu, odkud jej po pár minutách zavedl přímo k panovnické dvojici. Na směšně působícím dvousedačkovém trůně seděli Erik Oitur II. s chotí Zorou Auresel a přívětivě se usmívali. Z obou vladařů přímo vyzařovala radost, spokojenost a energie, jejich roucha rozhodně nebyla zakoupena v proslulých vietnamských tržnicích, a třpytivými skvosty obsypaná těla deklarovala, že nouze do těchto končin zkrátka nemá povolen vstup. Pozorně vyslechli vyřčené přání šaramantního prince a neshledali žádného důvodu, proč mu neposkytnout prostory královské knihovny ku studiu. Navíc jej vybídli k zúčastnění se honosné večeře o mnoha chodech, neboť je všeobecně známo, že s plným žaludkem se lépe pracuje. Nabídku Míša s radostí přijal, a když už na stole nezbyl ani jeden řízeček, aniž by alespoň kousek ze všech podávaných někdo jiný ochutnal, odporoučel se do vyšších pater, kde se nacházela potřebná učebna. Ouha ouha. Tak si musel študent zabědovat, když spatřil desítky nekonečně dlouhých regálů všemožného čtiva. V tomto nepřeberném množství ho nepotěšil ani fakt, že v oddělení nacházející se po pravé straně bylo vyrovnáno čtivo s literou elfskou, tudíž se ho týká pouze levá polovina výtisků. Procházel dřevem a papírem vonící místností, přičemž prstíčky jedné ruky přejížděl po hřbetech knih, jakoby doufal, že se ta pravá, hledaná, nabídne sama. Nestalo se tak, nicméně jedna z nejtlustších bichlí jej svou objemností zaujala, vytáhl ji tedy na pojízdný stoleček, a při zjištění o jakouže beletrii se jedná, musel se chtě nechtě zasněně pousmát. Bylo to autobiografické dílo "Poluce tisíce a jedné noci" od prince Šeherezáda, jehož matkou nebyl nikdo jiný než slavná princezna Sežerezáda. Nejprve chtěl - z hlediska čistě pedagogického - ve stránkách zalistovat, ale ty byly čímsi tak slepené, že toto nečisté vydání vrátil na původní místo a pročítal nápisy na vazbách následujících knih v řadě, avšak s každým následujícím, neodpovídajícím titulem nabýval jeho obličej zoufalejšího výrazu. Když došel na konec první police, rozhlédl se po dalších stovkách obtěžkaných prken, a srdíčko se mu úzkostí sevřelo tak, že by se kámen ustrnul. Nad nejefektivnějším způsobem hledání dumajícím nešťastníkem počal se shůry spouštět pavouček křižáček a zastavil se přímo před nosánkem posmutnělého krasavce. "Ajtakrajta!!!", vyjekl ten úlekem při zaregistrování ošklivého, chlupatého stvoření. Rychle se jal sundávat papuči nazutou v předsálí, a už se napřahoval, že ho rozmázne o nejbližší kus nábytku, když tu klepítkatec známě zamnul předními končetinami... "Fuj, to jsem se lekl...", zaklel vrahounek, nazul zpátky protihlukový pantofel a pozoroval tvorečka s křížkem na hřbetě, kterak leze po svém vláknu vzhůru, a pak přes strop ob tři regály dále, kde jej snovací bradavky dopravily na prachem zaváté desky jakési encyklopedie. Míša si musel hodně stoupnout na špičky, aby i při své celkem obstojné výšce na kýžený předmět dosáhl. Poděkoval pěkně pavoučkovi za záchranou nápovědu, sfoukl nános prachu a s otevřenými ústy jeho oči zíraly na titul "Hvězdy a souhvězdí kolem nás"...

"To bude jistě nějaká mýlka", přesvědčoval sám sebe, když listoval v prvně zřených informacích před sebou... "Askélia!" ...zašeptal hrůzou orosenými rety při potvrzení nejhorších domněnek, když objevil odkaz s tímto názvem a četl dále... "Askélia je obydlená hvězda vzdálená 7.235 světelných let od naší planety. Žijí zde především Yooudové - obyvatelé srovnatelní s našimi indiány, jejichž šamani (druidové) umějí vyrábět velice vzácnou, čarovnou substanci - manu…“. Dále již byly vyčísleny pouze nezajímavé údaje o velikosti, konzistenci a obdobných parametrech vesmírného tělesa. Do třetice všeho dobrého i zlého usedl dnes badatel na tvrdou zem, poněvadž tato zpráva se vymykala jeho nejtemnějším představám. „Sedm tisíc let…“ opakoval si tiše… „…jestli já se tam někdy nějakým zázračným způsobem dostanu, to budu mít na čele vrásek víc než pan Kemr…“, zabědoval hořce… Nic však není tak hořké, jak se zprvu zdá… Když celý zkroušený přednesl svůj vyzískaný poznatek představitelům elfské země, ti se opět jenom usmívali a ubezpečili svého hosta, že mu za určitých podmínek pomohou. Tím malým háčkem bylo, že chtějí přinést ještě dvě hrstky tamějšího vzácného sortimentu pro sebe, a také to, že výletníka vypraví až druhý den, protože venku již byla tma tmoucí a byl nejvyšší čas uložit se k spánku. Evidentně potěšený chlapec velice rád souhlasil, přijal luxusní apartmá návštěvníků, kde místo nočního stolku byla vedle postýlky lednička, podráždil koupelnové obkladačky neodolatelnými křivkami svého těla tak, až od zdi odstávaly, a zaklubíčkoval se v měkoučkém pelíšku…

Druhého dne ráno, po ukončení "vynuceného" snídaňového obžerství, nadešel slavnostní okamžik předání kosmické rakety, jak si to alespoň Mišánek představoval. Místo toho dostal do ruky příruční svítilnu, lidově nazývanou "baterka" a slovní návod k jejímu užití. Stačí prý posuvným tlačítkem světlomet uvést do provozu a vyslovit - v případě silné osobnosti i jen pomyslet na - místo, kam je třeba se dostat. Ostatní již zařídí svěřený předmět. "Dříve jsme k cestování na obrovské vzdálenosti používali babylonské svíčky, ale jejich výdrž byla prachbídná, tak jsme nechali vyrobit něco trvanlivějšího...", vyprávěla královna... "Nejprve jsme získanou sílu kouzelné teleportace instalovali do jednoho z korunovačních klenotů, ale po zkušenostech s premiérového přesunu nejednoho začátečníka...", pohlédla na svého chotě a zahihňala se, "...usoudili jsme, že ono světlo ze svíce mělo něco do sebe, a tak je to nazpět svítilna se čtyřnásobnou životností.", dokončila. Nemálo vykulený princ na zkoušku zacvakal vypínačem a zabrumlal si pro sebe, že jestli bude nějakým nedopatřením myslet na nevhodné místo, tak by taky mohl skončit v pr..... "HVÍÍÍZD" ...zapískalo mu v uších, když roztočený kolem své osy na nejvyšší možné obrátky přemístil se na neznámé, temné a zapáchající místo... Byl to jakýsi tunel, kde v povzdálí hlaholila početná rodinka u blikajícího automobilu, z jejíž konverzace vyrozuměl pouze hlášky typu "výfuk troubí..., svěrače svírají...". Míša nebyl z překvapení schopen slova ni myšlenky, když se však proti němu ze zatáčky vyřítil hnědý, oválný "autobus", blesklo mu hlavou, kam a jak se svou předchozí úvahou dostal a protáčejíc panenky zaklel "No do hajzlu..."... "HVÍÍÍZD" ...ozvalo se podruhé, a neponaučený nezbeda stál po kotníčky ve vodě keramické toaletní mísy značky Jika... Nabubřený letec rozčíleně zaskřípal zoubkama, zasoustředil se důkladně na kýžený cíl a mocné „HVÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍZD“ bylo neklamným důkazem toho, že překonávaná vzdálenost je nyní nesrovnatelně větší. Po dokončení přesunu rozpálená žárovka transportní baterky sotva znatelně zablikala, což vzbudilo v kosmonautovi podezření a obavu z nízkého stavu elektřtiny v tomto pozoruhodném dopravním prostředku. Rozhlédl se po právě dosaženém místě přistání. Všude kolem něj to vypadalo téměř jako na rodné matičce Zemi až na to, že ať už se jednalo o skály, stromy či luční býlí – vše mělo stejnou, šedivou barvu. „Fotosyntéza v těchto nehostinných krajích zřejmě není právě trendy… Ale hlavně, že tu můžu dýchat…“ pomyslel si a vzhlédl do nekonečné modře nad hlavou. Na zcela odlišné obloze spatřil tři různě veliká Slunce. Malou chvíli zvažoval, zda by nestálo za pokus odložit si svrchník a pokusit se nachytat sexy bronz, když na domovské planetě k tomu jedna sluneční záře nestačí, poté ale usoudil, že Čumáček bude jistě preferovat světlejší kožku před tou přismahnutou, kterých měl v pekle plné kotle… Cestovní teploměr na přezce baťůžku vykazoval příjemných 18,2 stupně Celsia, k polednímu se hrubým odhadem dalo očekávat povyskočení rtuti až na letních 22,4… Vysvlékl tedy přeci jenom kabátec a vykročil směrem k jakémusi jezeru, jehož zašedlá hladina odrážela zlatavé paprsky všemi směry. Předpokládal totiž, že voda bude – stejně jako „u nás“ zdrojem života i v těchto končinách. Nemýlil se… Na písečném břehu zmiňované vodní nádrže krčila se popelavě vybarvená chaloupka a z její obvodové zdi právě jakési přičmoudlé dítě odmontovávalo měděný okap… Míša dokráčel až do slyšitelné vzdálenosti a zvesela houkl na chlapce pozdrav a dotaz, kdeže by našel jeho rodiče. Pachole sebou úlekem nekontrolovatelně škublo, a s právě utrženým, metrovým lupem rozeběhlo se na nedalekou lávku přes zúženou část jezírka. „Tato, tato! Ti co nás vyhnali z Česka a Kanady už nás našli!! Tato, tato, gádžové jsou tady!“… ječelo, a v hrůze se otáčejíce za domnělým pronásledovatelem, škrtnulo koncem zcizené trubky o lanoví mostek držící, ztratilo rovnováhu a žbluňklo i se svou kořistí do vodního chřtánu. Rekovný princ nezaváhal ni setinu vteřiny, shodil ze sebe valnou většinu šatu, z příručního zavazadla vylovil pneumatiku, kterou mu s radostí ze svých břišních partií kdysi věnoval Čumí, a zahalen pouze do červených trenýrek chvátal k tonoucímu takovým tempem, že i opodál přihlížející Míč Bjůkenen zblednul závistí. Udatný zachránce skočil střemhlav do chladivého živlu a kraulem se rychle blížil k umdlévajícímu neplavci. Zodpovědně nejprve převzal z rukou vděčného kleptomana tíživé břímě z ušlechtilého kovu, poté mu uštědřil výchovný políček coby závdavek pro ukončení jeho kriminální recidivy a plaval zpět ku břehu…  Nechápající cikáně s ohromeným výrazem ve tváři ještě chvíli odhodlaně zápasilo s hravými vlnkami prozpěvujíc si bujarou píseň „glogloglo glogloglo glóóóriá“, a poté ho navždy pohltila spravedlivá hlubina.

„Díky, díky, díky, šlechetný zachránče!“… volala zdáli starší osoba o berli kulhající směrem k polonahému princi… „Od té doby, co se sem přistěhovala tahle pakáž, není dne, kdy by se mi z chalupy něco neztratilo…“, postěžovala si majitelka poškozené nemovitosti a ponoukala dobrodince do svého příbytku za účelem osušení... Náhodná služba kostnaté postavě s tvrdými rysy se ukázala být velice šťastným činem, neboť z následné konverzace u teplého nápoje (chuťově připomínajícího vývar z červené řepy) vyplynulo, že se jedná o původní domorodou obyvatelku, navíc matku šamana zdejšího kmene. Míša musel povyprávět, jaké okolnosti ho sem přivedly, a poté i celý svůj příběh, protože stařenka byla tvor velmi zvědavý a vše ji nesmírně zajímalo. Když vypravěč ukončil svou srdceryvnou řeč, utřela si zaslzené bulvy, a nejen na důkaz vděčnosti mu přislíbila pomoc se získáním potřebné substance. A skutečně. Ihned se chopila předmětu připomínajícího mlýnek na kávu, pětkrát otočila klikou, vysunula šuplíček, z něhož se ozval mužský hlas - „Ano, mamá…?“ a pak už jen nezastavitelným vodopádem slov do netradičního telefonu přeorganizovala svému synovi plány na odpolední hodiny. Čekací dobu na doručení objednané zásilky zkrátila milému hostovi přípravou pozdního oběda v podobě křenových palačinek plněných koprovou marmeládou, a než ten stačil dožvýkat první nechutný smotek, vstoupil do dveří hromotluk s vousem až po pás, a předával mu dva menší ešusy plné potřebné many. Nově příchozí pozdravil svou rodičku a hned se chystal k odchodu, když tu si jeho máti uvědomila… „Počkej, počkej…“ pravila velice pomalu a rozvážně, přičemž upřeně hleděla kamsi do prázdna… „Zaveď tady návštěvu k ´P.V.´, vysvětli jí k čemu slouží a nech ji doň vstoupit…“ doplnila už s přítomným, ostrým pohledem a velice zvláštním, potutelným úsměvem… „Dle chlapcova vyprávění soudím, že právě pro něj bude náš klenot letos nejpotřebnější…“. Přátelsky poklepala překvapeného synka po rameni a oba mládence vyprovodila na zápraží s tím, že sama se teď půjde natáhnout na kanape.

Jen co za babkou zaklaply bytelné dveře, začaly z rozčarovaného princátka létat dotazy jeden za druhým… „Kam to jdeme? … Co to je to ´píví´? … A co je to za klenot?“ … Smíšené pocity jak jehla prolétávaly kanavou jeho zmatené mysli. Měl ve svém držení již dvě potřebné ingredience, získal je bez větších problémů, ale potřebuje jít shánět další… Jenomže hodní mimozemšťané mu výrazně ulehčili práci svým přátelským přístupem, a bylo by nezdvořilé a nevděčné žádat je, aby ho nyní nezdržovali… Nasedl tedy za druida do legračního, před domem stojícího povozu, a zaposlouchal se do jeho vysvětlujícího výkladu. „Portál Věčnosti…“ začal, když se vozítko nečekaně rychle rozjelo… „…zkráceně ´P.V.´, je posvátné místo na této planetě, jež má unikátní schopnost zhmotnit jakoukoliv bytost, ať už se nachází na druhé polokouli, v jiné galaxii či v záhrobí. Přenese ji do středu svého kruhu v takové podobě, stavu a vědomí, v jaké se právě nachází, u zesnulých pak v podobě, stavu a vědomí, v jaké se nacházeli těsně před smrtí. Již mnoho let využívá rada starších tento dar nebes ke konzultaci záležitostí nejvyšší důležitosti s kapacitami v daném oboru. Tato seance má šedesátiminutové trvání a lze ji vyvolat pouze jednou za rok, proto je nám velice vzácná a nikdo, krom nejužšího okruhu vedení klanu o ní neví a nesmí se dozvědět. Doufám, že se můžeme spolehnout na diskrétnost i z Tvé strany…“ zabrzdil vůz, vystoupil, otočil se na spolucestujícího a spolu s pokynutím k následování očekával nějaký náznak souhlasného přitakání. Zasněný princ byl však momentálně myšlenkami úplně někde jinde… Nechtělo se mu vůbec věřit, že… Nemohl se dočkat, až… „Ano… Ano, určitě…“, odpověděl konečně, a oba se pěšky vydali lesní stezkou kamsi do hloubi ponurého pralesa. Cestou potkali několik dalších „místních“, zřejmě hlídačů klenotu, poněvadž jim vůdce pokaždé musel dávat najevo, že jeho společník je schváleným návštěvníkem. Když dorazili na malou mýtinu, obdržel Míša dvě butelky, v nichž šplouchala nějaká kapalina, a pokyny k uvedení portálu do provozu. S rozklepanými kolínky vstoupil do uhlově černého kruhu o velikosti toho fotbalového, středového, a prohlížel si čáry, znaky a klikyháky, kterých na něm bylo vyryto nesčetně mnoho. V samém středu pak uviděl pískoviště ve tvaru pětiúhelníku a hodně se podivil, že nemá touhu vzít si kyblíček s lopatičkou, a dělat hezké bábovičky, což by za jiných okolností určitě udělal. Došoural se až k oblíbenému geometrickému útvaru čarodějnic, pokleknul a prstíčkem napsal do drobounkých zrnek nerostů jméno „Čumákus“… Poté odšrouboval zátku z bíle označené lahvičky a přelil nápis vodou v ní obsaženou. To samé udělal s červenou nádobkou, kde byla zakonzervována krev nějakého nebohého zvířátka. Napadlo ho, že jestli Čumáček krvičku uvidí, tak mu tady omdlí a bude ho celou přidělenou hodinu pouze křísit… Poodstoupil kousek dozadu a záhy zjistil, že jeho obavy byly liché. Rudá tekutina vpila se do sypké zeminy stejně rychle jako ta čirá před ní. V ten moment vytryskla z obvodové kružnice magického místa mléčná, neprůhledná záře a rostla pomalu vzhůru, až v určité výšce se začala nahýbat směrem dovnitř a postupně se spojovala v neproniknutelnou kupoli. Když se tak stalo a nebylo již možno uzřít ani kousek denního světla, vzedmul se písek životadárnými surovinami prolitý a ve formě přibližně dva metry vysokého válce rotoval, vířil a následně se tvaroval do podoby lidské postavy. Vše trvalo jenom pár vteřin, ale rozechvěnému stvořiteli to přišlo jako celá věčnost. Výsledek ovšem stál za to. V pentagramové ohrádce stál vymóděný a vyvoněný Čumáček a polekaně se rozhlížel. Luxusní oblek s decentní kravatou, nažehlená košilka i nablýskané polobotky hovořily jasně o důležitosti tehdejšího večera, nicméně… Nejvýmluvněji o tom vypovídala malá dřevěná krabička, kterou svíral ve svých prstech, a která mu upadla na zem, když uviděl svoji lásku… Víčko z ní odskočilo a vypadl z ní malý, blyštivý kroužek, který se dokutálel až Míšovi k nohám…

„Kde to jsme…?“ vykoktal ze sebe vykulený čertík… „A proč…..? – rozvzpomněl se náhle na poslední událost, ze které mu až doteď zněl v uších škodolibý smích chechtajícího se miláčka po sešťouchnutí z věže… Nedokončil trýznivou otázku, sklopil hlavu a po tváři se mu skutálela třpytivá hvězdička velká jako hrášek a rozstříkla se všemi směry, když dopadla na černou špičku naleštěného škrpálu… Mišánek se rozeběhl, skočil Čumímu kolem krku a mezi stovkami pusinek na rozpálenou šíji mu šeptem ve stručnosti odvyprávěl, jak se věci měly a cože nyní podniká, aby mohli být zase spolu… Pekelníkovy slzy smutku se postupně přebarvovaly na krůpějky dojetí a štěstí, neboť bezmezně věřil svému idolu každičké slůvko, zároveň se však u obou tuleňů dral skrz šat na povrch ještě jiný druh vlhkosti, a sice lepkavé kapičky touhy. Když Čumák začal svůj zdlouhavý a nudný výklad o nebezpečnosti celé výpravy, o krutosti draků a o předsvědčení, že nejlepší by bylo, kdyby se Míša vrátil domů, už to poučovaný nevydržel, přitisknul svou dlaň na povídátko kazatele a s touhou v hlase ho zpravil o tom, že na sebe mají už jen třičtvrtě hodiny. Chytrému napověz, hloupého trkni… Vteřinovou lítost z nedostatku času vystřídala nekontrolovatelná vášeň a chtíč. Dvoje lačná ústa, zaklesnutá do sebe nerozpojitelným způsobem, vyhlásila svým jazykům „bobříka mrštnosti“ a krční uzliny rázem přestaly být nejzauzlenější částí těla v dutině pusinkové. Změť rukou proplétala se zbytečně zdržujícím šatstvem, strhávala jej a pohazovala na žasnoucí ornamenty portálové desky, dokud poslední nit neodhalila co skrývá. Vyšší z mužů v rouše Adamově si pak za neutuchajícího líbání nadhodil svůj nejmilejší uzlíček nad svou oblast pánevní, přičemž došlo k okamžitému pevnému přiklíšťátkování lýtek divokého milence kolem jeho hýždí a stehýnek. Jelikož Indulony po ruce právě nebylo, musela mrzká slina postačit k lubrikaci potřebných partií, a když došlo k prvnímu střetu k prasknutí tvrdého ocásku s tuze chtivou dírkou, nebylo na světě šťastnějšího páru. Pozici „na stojáka“ vystřídala poloha misionářská, při níž oba cítili, že se již nezadržitelně blíží opojné vyvrcholení… Zmrtvýchvstalý aktivista dosáhl dlouhotrvajícího orgasmu jako první a vyplnil zadeček svého vyvoleného netradičním druhem mateřské kašičky. Míša pomalu rajcovně semknul víčka a při vychutnávání francouzského polibku i on dosáhl ejakulace, jež potřísnila jeho bříško a prsíčka horkou sprškou. Ještě chvíli chtěl zlobivě zpracovávat Čumáčkův jazýček, ale tu mu přišlo podivné, že mu mezi zuby jakoby skřípe písek. Polekaně otevřel očíčka a zjistil, že se nemýlí. Hodina radosti byla tatam, stejně jako Čumí, jeho oděv i záře kupoli tvořící. Zbyli jen domorodí obyvatelé s ústy dokořán kolem posvátného místa stojící a stromy nad nimi čnící. Pohotový hanbář ve snaze mistrně zamaskovat právě ukončené smilstvo roztíral semínko po svém tělíčku s polohlasným, pochybovačným samobrumláním, zda bude faktor tohoto krému na tři sluníčka dostačující, a „pokračoval v opalování“…  

Přihlížející živé organismy dlouho nevydržely nad takovou krásou pouze postávat, sahaly si hbitě do povislých kamaší a žmoulaly své nepovislé rozmnožovací orgány, dřevitému porostu pak na důkaz vzrušení alespoň z kůry vytékala míza plná droboulinkých potvůrek s ocáskem, kterým se u nás říká „kůrovec kačenkový“ (až na to, že u nás tento škůdce ničí pytlíky pouze savcům čeledi lidské, kteří – byť jen na krátko – uzří sličné kačátko)… Po uhekané pětiminutovce skupinové samohany dospělo masturbující sdružení k hromadnému cákání napříč portálem, díky čemuž na oko vyrušený Mišánek hned zkoušel hřbetem ruky, zda skutečně krápá a zjistivše, že ano, ukončil opalovací etudu a jal se oblékat k odchodu. Když zahalil všechny své tělesné vnady, ještě se vyzývavě otočil na svou lásku v přesýpacím stavu a zjistil, že onen původně živoucí písek při dopadu na zem vytvořil nějaké tři znaky. Nejdříve se zdálo, že prvním z nich je umělecky ztvárněný, nestoudný dekolt, druhým panáček bez hlavy a ručiček, a třetím nějaká nepovedená sedmička… Jelikož však dříve snídával vtipnou kaši, obešel nápis z druhé strany a docílená varianta zdála se mu být mnohem pravděpodobnější:

„Co mi tím chtěl asi Čumáček říct…?“, zapřemýšlel… Nejprve ho napadlo rébusové „lysrdce“, ale takový výraz neznal, stejně tak ne „lypumpu“… Jiné názvosloví pro držák aorty neznal, a tak začal uvažovat o jeho funkčnosti a rázem mu bylo vše jasné… „Srdíčko přeci tluče, nebo též bije!“, plácnul se do čela celý rozesmátý nad grandiózní hodnotou svého inteligenčního kvocientu… Další část elixíru – dračí krev – nepoletí tedy rozhodně hledat nikam jinam, než do napověděné „LY-bije“…Kvapně se odebral poděkovat přející stařence, díky níž byl nyní o půl kila lehčí, posbíral svých pět švestek, rozloučil se, chopil se cestovního svítidla, cvaknul vypínačem a „HVÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍZD“ – vyloupl se u elfských panovníků právě v okamžik, kdy testovali funkčnost nově zakoupeného análního kolíku...

Taktní přistižitel in flagranti se v nepříjemné situaci nejprve omluvil za nevhodný čas přistání, následně i za svůj kvapný odchod, když jej páreček ku hrátkám přizval. Využil však jinou, štědrou nabídku k ještě jednomu přenocování pod jejich střechou, a tiše se vkradl do přidělené komnaty. V koupelně si napustil plnou vanu vroucí vody, vsypal do ní vonnou sůl a v připravené lázni dobrou hodinku spokojeně relaxoval. Zabalen do teplého župánku pak přistoupil k zamženému oknu útulné ložnice a do očí mu naskočily dětské jiskřičky štěstí, když v prostupujícím světle uviděl poletující vločky sněhu, jak dopadají na metrové závěje osvětleného nádvoří. Zároveň ho však píchlo u srdíčka při představě blížících se vánočních svátků a vzpomínce na rodiče, kteří si už jistě dělají o synka nemalé starosti. "Budu se u nich muset zastavit, abych je uklidnil...", pomyslel si, a na kousek pergamenu si začal vypisovat, jaké dárky komu koupí. "Mamince a sestře letní palác...", pobroukával si při pečlivých tazích v kalamáři namočeným brkem, "..tatínkovi Ferrari a továrnu na žvíkačky...", odvodil si dle nevyjmenovaného  slova "víko" a dál už asi nic, poněvadž Čumáčka do Štědrého dne oživit nestihne a horskou dráhu s výrobníkem solné vaty pro osobní radost si poznamenávat nemusel, protože to byly věci, na které myslel hned po sexu nejvíc. Oklepal zbylou kapičku inkoustu, odložil psací nástroj, sfouknul žhnoucí křidýlka víly v petrolejové lampičce a překulil se do postýlky, kde v tu ránu usnul. Když dosáhl spánku nejtvrdšího, zdál se mu sen, že je na prázdninách kdesi u severního pólu, hraje si s tučňáky na schovávanou a cumlá při tom rampouch utržený ze vchodu do iglú. Ze zmrzlinového domečku vylezl Čumí, a když uviděl, jak Mišánek mlsá před připravovanou večeří, na oko se zakabonil a zdviženou pěstičkou mu zvesela pohrozil... Potom se proměnil v soba přežvykujícího obrovský list aloe, mrknul na Míšu a rozběhl se směrem k jeskyni v ledovci, ze které vylezl drak, a chtěl nebohého sudokopytníka sežehnout ohnivým proudem vychrleným z ošklivé puchýřovité mordy. Špičky plamenů se však napadenému vyhýbaly jako čert kříži, čehož dvanácterák hbitě využil a mocným nápřahem hlavou zaryl špičku parohu do šupinami pokryté kůže na hrudi. Netvor s děsivým zavytím padl jak podťatý, a z rány prýštící černá krev rychle zbarvovala ledový příkrov. Sob namočil jazýček do teplem pářící kapaliny a vyplázl ho šibalsky na přihlížejícího, přičemž na něj opět vyzývavě tiknul okem. Tím byla snová vize oné noci ukončena, a další tok myšlenek do hlavy našeho spáče vnesl až ječivý výkřik polekané pokojské trpící serpentofobií, když při donášce snídaně až do postele pohlédla na obrysy na peřině. Po rozmžouraném vysvětlení vzniklého nedorozumění a uklidnění (honem se upravující) služebné se princ oblékl, nabaštil, a chystajíc se rozloučit s přátelskými vladaři, nechal se u nich po včerejších zkušenostech pro jistotu nejprve ohlásit. Přijetí bylo jako vždy vřelé, ačkoliv královna se tvářila přibližně tak, jako by se při erotických radovánkách nepodařilo něco vyndat. Nevěděl, jak co nejlépe poděkovat a odvděčit se za prokázaná dobrodiní, přislíbil tedy alespoň pozvání na svůj hrad, jen co se ještě pár záležitostí vystříbří… Popřál pěkné svátky, bohatého Ježíška a už se pomalu otáčel na podpatku, když panovníkovi naskočil do obličeje výraz nemalého udivení… „Bohatého Ježíška…? Teď v půlce února…?“ ..zapochyboval o Míšově zdravém rozumu a vyměnil si se svou chotí nechápavé pohledy… „Ach tak… Už tomu rozumím!“, rozesmál se náhle… „Vaše Veličenstvo zapomnělo vzít v úvahu fakt, že při jeho cestách vesmírem se planeta Země otočila mnohem vícekrát, než zaznamenaly jeho kapesní hodinky…“, dokončil ideu korunovaný elf a šokovanému chlapci začaly běhat mžitky před očima… Neúprosné kyvadlo času mu odměřovalo již poslední měsíc a půl, kdy je ještě možné oživit svého milého…   

Posadil se na přistavenou židličku a spřádal v hlavě nové plány, neboť návštěvou rodného domu se nyní rozhodně nemohl zdržovat. Uvítal nezištný zájem vladařského páru podílet se na jeho úvahách a svěřil se mu se svým záměrem zamířit pro dračí krev do Libye, i s obavou o starostlivé rodiče. Sžíravý strach o klid maminky a tatínka byl částečně zažehnán, když urození rádci kázali přivést zámeckého holubáře, který vyslal nejlepšího ze svých okřídlených poslů s konejšivým psaníčkem o výborném zdravotním stavu a spokojenosti pisatele do jejich sídla. Co se mytického tvora týče - na doporučení hledat jej v severnějších oblastech, než právě v té africké, spustilo se zprvu z úcty k Čumímu nesouhlasné brblání a brumlání. Avšak po telefonickém rozhovoru krále se svým vzdáleným příbuzným Mamutem Kaďákfím a ujištění, že draci jsou v této oblasti vidět zcela výjimečně, pouze na podzim, a to ještě jen když fouká vítr a děti je pouští z houští v poušti, vyslechl i nabízenou radu. Vyfasoval na cestu podrobnou mapu rozsáhlé oblasti, bělouše, Hašlerky, poukázku na jakoukoliv zbraň, kterou si vybere v královské zbrojnici nacházející se východně za branami hradu a vyrazil. Bojový arsenál skladující opevnění hlídalo na tucet po zuby ozbrojených vojáků, po předložení cenného papíru puncovaného pečetním prstenem však všichni srazili paty a bez jediného slůvka odporu vpustili jeho držitele do betonových útrob. Uvnitř se nacházelo nespočetné množství vojenského vybavení na válku snad s celým světem. A to bylo možno vidět zatím jen jedno z rozlehlých pater, budova skrývala ještě další dvě, podzemní. Velice starý pán evidentně trpící Parkinsonovou chorobou měl být po celou dobu přítomnosti našemu malému generálovi k dispozici coby průvodce, avšak když se ho ten zeptal, s jakou zbraní nejlépe vyrukovat na proradnou saň, dělal, že nerozumí… Míša se rozhlížel a zcela logicky uvažoval, že bude muset vybrat něco s delší násadou pro snazší zasazení smrtelné rány, neboť drak jej jistě nebude chtít pustit do své těsné blízkosti, obzvlášť, uzří-li v rukách příchozího něco znepokojivého. Veškeré střelné zbraně rovnou vyloučil, protože s kanónem se kdovíjak dlouhou štreku táhnout nemohl, a žádná jiná by šupinový krunýř bestie neprorazila. Sáhnul po prvním vražedném nástroji, který mu padl do oka, když tu mu u nohou zaprskala bílá myška. „Huš!“, vyjeknul vylekaný a napřahoval nohu k nákopu… Maličký hlodavec protočil otrávenou nevěřícností oči v sloup, postavil se na zadní a zamnul předními ťapkami. „Aha… Tak ukaž…“, dovtípil se neúspěšný exekutor přímého volného kopu, a následoval cupitajícího tvorečka s frkajícím a láteřícím dědkem v zádech. Po točitých schodech v rohu skladiště sestoupili do nejnižšího podlaží, a na jeho úplně opačném konci skákala myšička u cihlové stěny směrem k louči na ní umístěné. „Hohoho! Je něco shnilého ve státě elfském…“, nebral vybírající zákazník ohled na mrákoty archaického průvodce, dotknul se svítidla a otevřel tak tajné dveře do skryté místnosti. Hbitá potvůrka rázem přestala hopsat, vnikla do maskovaných prostor, zahryzla se do jednoho z dvaceti kopí tam uložených, zasalutovala jak Jarda Jágr při gólu a zmizela. Míša již déle na nic nečekal, uchopil nakousnutý předmět a označil ho jako ten vyvolený. Plesnivec naposledy zaskřípal zuby, pak ale uznal svou porážku a vysvětlil přemožiteli, že toto je tisíce let stará sada zbraní, vyrobená elfskými prapředky za účelem obrany dalších generací, tudíž nebylo v jeho zájmu věnovat její díl cizákům, kteří mají za lubem využít jej k nějaké agresi. U každé píky je nenapodobitelně ostrý hrot vyroben z neznámého, nezničitelného kovu, a do ratiště (posměvačně se ušklíbl, když viděl neznalý výraz v obličeji posluchače, a pomyslel si „..jen ať si to vygůgluje..“) ..je na druhé straně vsazen talisman, působící na toho či onoho netvora. „Kupříkladu tento“ ..ukázal na první v řadě.. „..s přídavkem ze slisovaných fosforeskujících zadečků světlušek je účinný proti titánům, toto..“, přesunul své prsty na následující.. „..doplněné o sloní kel, je neocenitelnou výhodou v boji s obřími krakaticemi… V Tebou dobře zvoleném nástroji, ideálním k zahubení draka, je zasazeno…“ … „..paroží ze soba!..“ bez váhání doplnil se zatajeným dechem ohromený princ a velmi tak překvapil vrásčitého vypravěče, který na důkaz uznání smekl svůj špičatý čepec a mírně se poklonil. Uctěný mladík poděkoval za výklad, a coby čestný muž a šlechtic přislíbil, že bodec po úspěšném ukončení své mise vrátí k těm ostatním, čímž získal nevýslovné sympatie klepajícího se kmeta, opustil zbrojnici, nasedl na svého koníčka a za pomoci prastaré mapy vyrazil na sever.  

Po několik rychle ubíhajících týdnů brouzdal Míša na své herce po cizokrajných končinách, tu přespal v polorozpadlé chatrči, tu v přepychovém paláci, tu ve stodole na voňavém seně. Zkrátka všude tam, kde dobří lidé bez okolků vyslyšeli jeho prosby o nocleh, anebo podlehli jeho kráse, která již nadále ani v této pohádce nebude mít přívlastků, neboť ty jsou z úst našeho vypravěče (oproti těm od nadržených kaňourů s lepším stylem upřímného vyjadřování) zcela nedůvěryhodné. Jak bezproblémově úspěšný byl v nacházení přístřešku na přenocování, tak velký nezdar provázel jeho snahu o zjištění polohy brlohu sebemenšího draka. Poradit mu neuměli vesničané, kněží, rytíři, pocestní... Ani v internetové kakaovně nebyl patřičně uspokojen, neboť po zadání slova "saně" vyskakovaly mu neustále odkazy pouze na "sáně", ať už tažené spřežením, nebo samojezdky z kopce. V zoufalství už zvažoval využití poslední části čtyřlístku, když čirou náhodou usmálo se na něj štěstí v pekárně paní Preclíkové v obci Spartovice u Hradce. Časně zrána přišel si koupit křupavou houstičku a plnoštíhlá dáma s úsměvem od ucha k uchu, evidentně v dobrém rozmaru, zakryla polici s pečivem a vyzvala jej, aby řekl číslo od jedničky do 55. Chlapec nejprve překvapeně heknul, poté ale přistoupil na zajímavou situaci a zvolil číslo sedmnáct. Prodavačka odhalila své - ještě teplé - zboží, odpočítala požadované číslo, zubíce se podala housku a zinkasovala zlámanou grešli. Díky udivenému výrazu ve tváři kupujícího a jeho dotazu "..proč že se odehrála tato etuda, když jsou všechny produkty na chlup stejné.." se málem urazila, a s výrazem nepochopitelnosti  poukázala nalakovaným nehtíkem na diference v různě usazených zrncích máku. „Že jsem se s nimi pekla!“, zabědovala… „Už nikdy žádné neupeču!“. Po princově srdečné omluvě se jí však vrátil smích do tváře, a co víc - v zapředeném rozhovoru z ní vypadla skvělá zpráva, a sice kdeže se kýžené informace o ohňochrličích dopídit. Uprostřed zdejších močálů přebývá prý stařičký lesní čaroděj, ke kterému chodí s prosbou o radu lidé z široka daleka. Šťastný tazatel se ještě dovybavil na cestu dalším pečivem, nyní raději vekou, která v regálu byla samotná, poděkoval a vydal se prozkoumat mokřady.

Na prahu nevábně zavánějící bažiny usedl na pařízek, z baťůžku vytáhl modré gumáčky s kačátky po stranách, obul je a vydal se na cestu. Svést ho z ní snažily se zoufalé bludičky marně... Jednak byl bílý den a jednak jejich po zemi courající klitorisy nepřidávaly jim v tomto případě na svůdnosti. Zato proběhnuvší svítící pes Basketbalistický Míšu vyděsil, přestože zvířátka má jinak moc rád. Čím hlouběji do močálu zacházel, tím víc houstl prales a zlověstné ticho napovídalo, že živí tvorové se těmto místům raději vyhýbají. Snad jen žížal tu bylo habaděj, ale na ty se nechtěl dívat, protože mu připomínaly ocásek Čumáčka a nechtěl se jimi nechat rozptylovat. Konečně dorazil k cíli svého trmácení. Kmen mohutného, neznámého stromu, který by ani tucet chlapisek neobjalo, byl na několika místech vykotlaný do tvaru dveří a oken. Jelikož se již smrákalo, v jednom z výše umístěných otvorů se právě rozžehlo světýlko, mudrc je tedy doma, pochvalovalo si princátko a zaklepalo na houbou pokryté dveře. Nic. Sevřenou pěstičkou zabušil víc. Zase nic. Sebral tedy nejbližší šištičku a hodil ji do blikající skleněné tabulky. Ozvalo se břinkavé "CINK", úplně jiné, než v čtyřlístkové místnůstce plnící přání, a hned následovalo kletí, hudrování a dusot kroků po schodech dolů. "Ty pacholku jeden!" vyhoukl na raubíře vycházejíc ven, "..že máš dneska přijít mi vyjevila věštba, ale podle ní jsi měl vzít za kliku, vystoupat nahoru, uvidět mě ladně opřeného o lednici a... No co už, pojď dál...", otráveně prohodil. V tlejícím, plísní vytapetovaném pokojíku obcoval právě na stole potkan s krysou, a tak se výzvědná konverzace odehrávala jen mezi futry. Za udílení rad požadoval chlípný kmet nejprve různé ohavné zvrhlosti, nakonec se ale uspokojil s Míšovým podpisem na své přirození, přičemž coby psací potřeba byl použit velmi ostrý trn akátu. Informovaný pisatel ještě udělal za svým autogramem důraznou tečku, a za hlasitého kvílení probodnutého dědka pelášil ven z temných mokřin za svým koníčkem. Vzhledem k pokročilé noční hodině vyčaroval si svůj dočasný přístřešek na přespání a další kroky nechal na následující den. Však ráno raníčko, ach má písničko, přivítala jej příroda sypacím se prašanem. "Ještěže jsme si vzali ty svetry z domova..." zalebedil si, posnídal natvrdlou veku a na bujném oři vystřelil patřičným směrem v napětí, zda jeho mise dosáhne zdárného konce. Když už patičky ze třmenů trčící mrzly třetím dnem, dorazil k strašidelně vyhlížejícím, nebetyčným skalám. V uctivé vzdálenosti od černočerného vstupu do jeskyně uvázal bělouše ke stojanu na kola prodejny Droxi, vešel dovnitř a zakoupil "Denní krém s výtažky Aloe vera pro zralou pleť" (dvaadvacáté narozeniny už klepaly na dveře). V nedaleké křovině ze sebe pak shodil veškerý šat, a celé tělo zmíněnou mastí potřel, na ocásku dokonce tak důkladně, že pavouček v protilehlé pavučince klimbající popolétl o pár metrů dál, ačkoliv nebylo babí léto. Poté se zpátky oblékl, na záda hodil baťůžek, popadl kopí a vydal se vstříc svému osudu. Každým kouskem blíž ke sluji stupňovala se intenzita burácivého chrápání hledané potvory. Cesta byla poseta skelety hlodavců, lidí, dobytka a Skotů. Zastavil se těsně u vchodu, sebral ze země nejmenší lebku patřící kdysi Ivetce Bartošové a hodil ji dovnitř... "GRRRRRRRRRRRRRRHHHHHHHH!" ozval se zevnitř rozlícený zvuk jak z horroru, a dunivé údery skaliskem cloumající byly předzvěstí blížícího se netvora... I toliko statečnému Míšovi se z těchto příšerných okolností natolik rozklepala kolínka, že se dal na bezhlavý útěk. Ne však daleko. Brzy mu jeho tvrdohlavost a tak trochu zvědavost zarazily kmitající nožky a náš udatný rek se otočil a postavil tváří v mordu vylézající obludě. Pohled na ni byl však sám o sobě strašlivý. Modročerveně žhnoucí šupiny dvacet metrů vysokého tvora, jeho nozdry dým a síru dštící, krví podlité oči velikosti kol od trakaře, spáry jak obrovské kosy a zuby coby nejostřejší meče - to vše by normálnímu smrtelníkovi stačilo k upadnutí do mdlob hrůzou. Míša však už stál v bojovém postoji jako přikovaný, v ručičkách třímal kopí a mračil se, seč mu povytrhané obočí stačilo... Rozeběhnutého draka tento fakt dosti zaskočil, zastavil se, podrážděně zařval, otevřel chřtán a vychrlil dlouhatánský ohnivý gejzír směrem k hrdinovi, kterému špičky plamenných jazyků upálily první rašící chloupek na pupíčku. "Tak Aloe nefunguje..." rozčílil se a zvažoval návrat do krámu pro opalovací krém s nejvyšším faktorem, ale pak se rozhodl raději oplácet stejnou mincí. Zašmátral ve svém příručním zavazadle, vytáhl časopis OHNÍČEK (jehož předplatné kdysi dostal od jednoho z živlů) a mrsknul s ním po bestii. Ta se nasupila tak, až jí málem praskla žilka v oku, usedla na zadek a začala se zaujetím v na zemi ležícím magazínu listovat. Právě v ten okamžik, kdy se bojovníček chystal využít vzniklé situace k rozhodující zteči, povšiml si, že v jedné z hrudních šupin zablýskl se jakýsi střípek. Opatrně přistoupil o kousek blíž a musel si dvakrát promnout očíčka, aby jim mohl uvěřit. Nebylo to žádné sklíčko, nýbrž odznáček ve tvaru rudé kapky, odznáček Dárce krve. Překvapený mládenec uvázal na konec kopí bílý kapesníček a mávajíc touto vlajkou nad hlavou došel až k začtené sani. Pustili se spolu do družné konverzace, při níž princ s úlevou kvitoval, že svého nového kamaráda nezapíchl, protože zjistil, že spolu mají mnoho společného. Z výčtu onoho mnohého stojí za zmínku například zarputilost, občasná vrčivost, protivnost či skeptické stavy na ránu. Slovo dalo slovo a toliko potřebná ampulka krve byla zařazena mezi ostatní vydobyté ingredience.

-----

----